Top Page

Turistika

Meteoradar

Himálajem na kole - s odstupem

Základní informace:
Co:  Pár postřehů z výletu do Himálaje
Kde:  New Delhi - Shimla - Leh - Srinagar - New Delhi
Kdy:  11.8.2012 - 2.9.2012
Účastníci:  Milan st., Jirka Venca Beran

Po jakémsi chronologickém popisu našeho výletu do Indie jsem se rozhodl podělit se s odstupem času o nějaké další postřehy a zážitky z naší cesty. Berte, prosím, tyto postřehy jako mé vlastní, subjektivní, které nemusí vyjadřovat odborný náhled na věc.

Pro připomenutí uvádím trasu našeho výletu. Po přesunu autem z New Delhi jsme v Shimle nasedli na kola a projeli hinduistickou částí státu Himachal Paradesh, téměř jsme se dotkli tibetských hranic (od našeho záměru podívat se alespoň přes hranici do Tibetu, jsme museli ustoupit pod nátlakem kulometného hnízda), projeli jsme skoro celým budhistickým Ladakhem a skončili jsme v kašmírském Srinagaru. Cesta na kole je na mapě vyznačena modře, červené jsou přesuny autem.

Na začátku naší cesty byla Shimla, která si myslím, zaslouží trochu pozornosti.

Tomáš Adamů a Katka Roudnická píše o Shimle toto:
“Hlavní letní město” Britské Indie leží na úbočí jižního Himachal Pradesh ve výšce 2100 m. V koloniální době byla nejvýznamnějším horským střediskem v Indii a v letním období byla vyhlášeným centrem společenského života Britů.
Shimla je dnes velmi atraktivním místem především pro indické turisty, protože nabízí možnosti krásných procházek, nádherné výhledy na okolní údolí a zasněžené vrcholky hor, ale také kvalitní restaurace a kavárny. Letecké spojení z Dillí je možné na 23km vzdálené letiště, autobusem se sem dostanete například z Manali, Dharamsaly či Dillí, vlakové spojení z Dillí je také velmi dobré.
Při obrovském převýšení, které mají jednotlivé ulice i celé město má člověk pocit, že se Britové museli zbláznit, když na takovém místě vybudovali letní hlavní sídlo Britské Indie. Každý rok přesouvat veškerou vládu a všechny úředníky z nížiny do tohoto „orlího hnízda“, to je velmi ambiciózní plán. Ale po pár dnech strávených v Shimle to pochopíte sami. Přenádherné výhledy a božský klid hor, doplněný o veškerý komfort, namísto hektické, horké a smogem pokryté nížiny. To stojí za jakoukoliv námahu.

Se vším je možno souhlasit, jen božský klid hor asi fungoval v dobách, kdy po Shimle najezdily tisíce aut a nebyl vynalezen klakson! Dnes je Shimla, stejně jako každé jiné indické město zahlcena absolutním shonem provázeným permanentním troubením.

Shimla se rozkládá na 12 km dlouhém hřebenu s několika vrcholky. Srpkovitý hřeben se táhne od východu od Jakhu Hill (2445 m) až na západ k Observatory Hill (2149 m) a Prospect Hill (2176 m).
Hlavní turistickou tepnou je Mall, který probíhá od západu od Observatory Hill až na východ k vrcholu Jakhu. Většina osídlení je od Mallu na jižní svah, kde je bazar, mnoho hotelů i domů místních obyvatel.
Dopravní tepnou je pak Circular Road, která obtáčí hřeben a tvoří kolem Shimly široký okruh. Severní a jižní větev jsou spojeny na východě Victory tunelem. Kancelář turistických informací se nachází přímo na Mallu.

Ač byl zájezd koncipovaný jako cykloturistický jeho nedílnou součástí, alespoň pro mne, byly návštěvy klášterů. Jeden z prvních klášterů na cestě byl Bhimakali v Sarahanu.
Sarahan leží 177 km od Shimly na staré trase Hindustan-Tibet. Sarahan je nazývaný bránou do Kinnauru . Tato vesnička má nádherný výhled na horu Shrikhand Mahadev s výškou 5227 m.n.m.

a nabízí mnoho příležitostí pro turistiku. V neposlední řadě se zde nachází dřevěný chrám Bhimakali, který je nádhernou ukázkou indo-tibetské architektury.

Podle legendy spravoval Sarahan Banasura, mýtický král démonů. Jeho krásná dcera Usha měla jednoho dne sen o krásném princi. Vyprávěla svůj sen své přítelkyni tak živě, že Chitralekha podle vyprávění nakreslila princův portrét. Jako správná přítelkyně slíbila, že vysněného prince Ushe najde. Prohledala celý svět, až potkala Aniruddhu, syna božského Krishny. Okamžitě poznala, že toto je Ushin vysněný princ. Když Aniruddha spal, zdvihla jeho postel a přenesla ho k Ushe. Když se Krishna dozvěděl o únosu svého syna, vytáhnul proti nic netušícímu Banasurovi s celým vojskem a porazil ho. Celý příběh však vyšel najevo a velkomyslný Krishna oženil svého syna s Ushou a jako věno jim dal Banasurovo království.

V Sarahanu jsme měli původně bydlet přímo v klášteře, ale protože měli plno, zkoušeli jsme místní hotel – také plný a nakonec jsme skončili v jednom z místních hostelů.

Zde bych se chtěl trochu zmínit o ubytování.

Ubytování v Indii, myslím tím běžné ubytování, ne ubytování v luxusních hotelech, je opravdu jen pro otrlé cestovatele. To že spíte v povlečení, ve kterém se před vámi vyspalo již několik lidí, je jen na okraj a s tím počítejte každopádně.

Je proto dobré mít s sebou lehký spacák, který je jakousi bariérou mezi vaším biotopem a biotopem předchozího návštěvníka. V nižších partiích však bývá na spacák horko, takže jsem to řešil pyžamem s dlouhými rukávy i nohavicemi, polštář jsem obalil mikinou a spacák si přes sebe jen přehodil, abych se nemusel přikrývat místními dekami.
Ve většině takovýchto hotelů/hostelů je u pokoje místnost s toaletou (mísa nebo nášlapy), ve zdi jsou dva kohoutky na vodu a někde (měli jsme většinou) trčela ze zdi ještě trubka – sprcha. Téměř všude nám ubytovatel zdůrazňoval luxus svého zařízení, když neustále opakoval hot water! hot water!. Opět většinou pak s vodou byly problémy. Buď netekla, nebo tekla jen pro jednoho (měli jsme dvoulůžkové pokoje), nebo jak tomu bylo tady, byl zde i třetí extrém. Venca se osprchnul a šel jsem na řadu já. Když jsem pustil kohoutek, tak teplá již netekla. I zamrmlal jsem si a šel do studené. V tom mě přepadla potřeba. Už jsme byli v Indii nějaký den a otázka průjmu je jen otázkou času. U mě ten čas již nadešel. I odkročil jsem a, jak to říci kulantně, udělal, co jsem potřeboval a chtěl se opláchnout. Pustil jsem na zkoušku ještě jednou teplý kohoutek a z něj se vyvalila pára! Pustil jsem tedy studený kohoutek a z něj se vyvalila také pára! Nastala poněkud prekérní situace. No, naštěstí za několik minut pára ze studeného kohoutku přestala téci a mohl jsem dokonati základní hygienické návyky.
Nikoho by také nemělo překvapit, že se ráno probudí a tělo má poseto desítkami ďobanců. Když jsem je ukazoval Jásinovi, jen pokrčil rameny, rozhodil rukama a děl: „That´s India!“

Doprava

Základním kamenem dopravy v Indii je klakson. Vyslovili jsme tézi, že jako u nás se vybírá automobil podle výkonu a třeba barvy, v Indii určitě podle toho, jak mu troubí klakson. Protože ten kdo má silnější klakson, má i právo přednosti v jízdě. Na dopravní značky se moc ohled nebere.

Je pravidlem, když shodou nějakých okolností řidiči respektují červenou na semaforu a zastaví, že se v úplné pohodě do dvou jízdních pruhů vejdou vedle sebe čtyři auta a ještě se mezi ně vejde několik motorek. To vše se pak po rozsvícení zelené vrhne do křižovatky a kupodivu i z té křižovatky všichni nějak vyjedou.

V Indii se jezdí, jak známo, vlevo, ale projet kruháč vpravo, také není žádný problém.
Poměrně důležité, a to teď míním vážně, bylo troubení v horách. A to před zatáčkami, které byly v drtivé většině nepřehledné. Řidič tím dával najevo, že je tady a má se s ním počítat. Na to že se má troubit, pak ukazovaly i místní speciální značky.

Pravdou pak je, že ač jsme po silnicích v Indii urazili skoro 2000 km, neuvědomuji si, že bychom narazili na nějakou nehodu.
Nedílnou součástí dopravy jsou silnice. Silnice mají v této oblasti velký význam. A to jak pro obyčejné lidi, tak i pro vládu, v tomto směru se nebojím říci přímo význam strategicky.
Jak bylo na začátku vidět, projížděli jsme horkou půdou Indie, kde jsme byli na rozhraní Indie, Číny a Pákistánu. Ani jedna země se s druhou moc nekamarádí a především hranice mezi Indií a Pákistánem nejsou úplně jasné a pevné. Vede se o ně již mnohaletý spor.
Z tohoto důvodu tvoří 80% populace v této oblasti vojáci. Patřilo k místnímu koloritu, že v létě vojáci vylezli do hor a různě se ostřelovali. Pak přišla zima, slezli dolů (měli takovou gentlemanskou dohodu) a čekali zas na jaro, aby mohli bojovat. Jednou však, jak jsem slyšel, Indové slezli a Pákistánci jim obsadili pozice. Od té doby dlí zimy v horách. A jelikož do Ladakhu vedou jen tři silnice a všechny přes sedla, která mají přes 4000 m n. m., je možno je používat pouze v létě, to znamená 3 – 4 měsíce v roce. V těchto měsících sem pak proudí kolony a kolony náklaďáků se zbožím a pohonnými hmotami. V nížinách jsou silnice docela v pohodě. Ale v horách, stačí silnější déšť a cestu zavalí, popřípadě strhne kamenná lavina. Proto se zde neustále opravuje a buduje.

Nejhorší situace je asi mezi Drasem a Sonamergem na silnici, která vede ze Srinagaru do Lehu. Zde je sedlo Zoji, které má sice jen něco přes 3500 m, ale silnice jsou zde zaříznuty do úzkých traverzů na hliněném podkladu. Den před naším průjezdem zde po dešti kamenná lavina strhla kus silnice a pohřbila s ní i náklaďák. Provoz je v těchto místech regulován tak, že se náklaďáky soustředí pod horami a jsou v určitou hodinu najednou vypuštění. Potkat pak kolonu několika set náklaďáků, není problém. Proto je z druhé strany doprava zastavena, čeká se, až kolona přejede a pak je vypuštěna kolona z druhé strany.
Tuto část cesty jsme absolvovali z důvodu obrovského množství prachu, čmoudů z náklaďáků

a i bezpečnosti většinou autem. Že i jízda autem přinášela adrenalinové zážitky, je vidět z následujícího videa.

Cestu v této části hor nám zpestřovaly i padající kameny, které na nás svrhávalo stádo ovcí a koz jdoucí nad námi. Zde i jinak pohodový řidič Jásin podlehl panice a jel tudy, co to šlo!
Převážně pro řidiče náklaďáků jsou pak na cestách určeny „motoresty“, které jsme využívali i my.

Pro obyčejné lidi je pak silnice jediným spojením se světem. Hlavně o silničky vedoucí od hlavních/páteřních silnic se místní starají jako o vlastní. Díry štětují kameny na výšku, ti movitější ve vaničkách roztápí asfalt a štěrk a vyrábí ručně obalovanou směs, kterou pak vyspravují díry v asfaltu.

Chtěl bych zde zmínit jednu příhodu, která se nám stala ve spojení s přírodou a silnicí.
Po noční bouřce jsme na kolech vyrazili na trasu. Po nějakých 30 kilometrech jsme v poměrně mělkém údolí narazili na první zával. Silnice byla zavalena vrstvou asi 30 cm bahna kamenů. Zával, který stekl ze svahu na dno údolí a ještě další dva, jsme překonali – něco přetlačili a něco objeli.

I tak náš řidič Jásin. Nicméně asi 4 kilometry před cílem etapy jsme narazili na super zával, který měl na výšku kolem dvou metrů a dlouhý byl možná 150 metrů.

Ten už Jásin nedal! I zabivakovali jsme v přilehlém kempu a vymýšleli strategii, co dál.

V první fázi to vypadalo na delší přerušení součinnosti s doprovodným vozidlem (objet zával by znamenalo 400 kilometrovou objížďku v horském terénu), tak jsme se domluvili, že na kola nabalíme spacáky, něco teplejšího na sebe (příští noc jsme měli strávit ve výšce 4200 m n. m.), ráno vyrazíme na kolech, pojedeme po předem stanovené trase a až bude zával uvolněn Jásin nás někde dožene a bude zase k dispozici.
Nabalili jsme tedy kola a šli pozorovat, jak se domorodci perou se závalem.

K našemu překvapení jim to šlo docela od ruky, tedy od rypadel a nakladačů. Na tyto příhody jsou tady zvyklí a strojně připravení, takže jsme vše přehodnotili, kola zase odbalili, spacáky a teplé věci dali do auta s tím, že zával bude během noci a následujícího dne odstraněn, my ráno vyrazíme a než dorazíme do Lossaru (4200 m) – cíle další etapy, nás Jásin dojede. I tak se stalo. Po cestě jsme si „odskočili“ cca 20 km na Key Gombu a ve 42°C pekle jsme stoupali k svému cíli.

Po cestě nás chytla lehká buřina, která však měla pro nás zatím netušené následky.

Stoupali jsme, stoupali jsme, až jsme po 91 km dojeli do Lossaru a Jásin nikde.
Ubytovali jsme se v místním hostinci (mimochodem dost velká bída!) a šli shánět informace. Jásin byl nedostupný, i když jsme měli místní speciální simku, tak jsme se pokusili o spojení pomocí místního policejního check pointu.

Zprávy jsme moc optimistické nedostali. Silnice do Kazy (naše včerejší) zůstala zavřená, neprůjezdná, silnice z Kazy do Lossaru, díky dnešní bouřce, zavřená, neprůjezdná.
Dost dobrý!
My jsme měli jen krátké kalhoty, triko s krátkým rukávem a maximálně větrovku. Před námi byla noc v zaplivaných pokojích, zítra sedlo 4500 m a nějakých 140 km v těchto výškách do dalšího města. Šli jsme tedy do hostince s pevným rozhodnutím podnapíti se, abychom přežili noc v té špíně.
Ono se řekne podnapíti se, ale čím. Náš rum byl dole v autě a kořalku v normálních hospodách ani krámech nedostanete. I zželelo se nás jedné tibetské babce, a že nám sežene local alcohol. Stalo se. Přinesla v PETce nějakou mléčnou tekutinu, chuti podivné, alkoholu skrovného, díc: „Local alcohol! Local alcohol!“
Bylo to hnusný. Babka stále pokukovala a potutelně se usmívala, co to s námi udělá. Ale postupně jsme to dali a šli nahoru spát. Větrovkami jsme obalili polštáře a jali se na holé ruce na nohy natahovat ty zaflusané (promiňte mi ten výraz, ale je opravdu nejpříhodnější) deky, když tu náhle slyšíme: „Dobrýýýý!“
Jásin! (Dobrýýý bylo slovo, které jsme ho naučili)
Tak velkou radost jsem měl naposledy asi v pěti letech, když jsem dostal merkura!
Všichni jsme jej neuvěřitelně a upřímně vítali. Konečně jsme dostali naše spacáčky a ostatní věci.
Jak se nahoru dostal přes zavřené silnice, nikdo přesně neví. Říkal, že jel někudy řekou, odvaloval se synem balvany po cestě…., ale dojel nás!
Takže jen takové malé dokreslení toho, jak to v Indii vypadá na silnicích.

Indie je plna kontrastů, přičemž chudoba, alespoň ta materiální, má navrch. Indie umí poslat do vesmíru kosmonauta, vlastní jaderné zbraně, ale většině lidí, které jsme potkali, je to asi jedno. Když jsme v pustině narazili na rodinu, která žila ve stráni pod jakousi plachtou a u cesty roztloukala kladívkem celý den z kamenů štěrk, a když si člověk uvědomil, že to dělá asi celý život a že to asi budou dělat i jejich urousané, kolem se batolící děti, tak nám bylo jasné, že tyto lidi indický vesmírný program asi moc nezajímá.


Jídlo

Jídlo v Indii je také kapitolou samou pro sebe. Obzvlášť pro mě, který zrovna nemiluje rýži a pálivé také nemusí. Proto jídlo bylo to, z čehož jsem měl před cestou největší obavy. A také se naplnily!
První kontakt s indickým jídlem byl bezprostřední. Po příletu, naložení kol na auto a výměně peněz jsme razili do Shimly. Jelikož se výměna trochu protáhla, zastavili jsme u prvního motorestu, jen co jsme vyjeli z Delhi.

Nabídka byla jednoduchá a nekompromisní. Čapátý a dhál. Čapátý je moučná placka a Dhál je čočková omáčka. K tomu byla servírována osmahnutá zelenina. Vypadalo to moc pěkně. Dostali jsme k tomu nerezové talíře s různými přihrádkami, které nás pak provázely celou Indii. Ne že bychom je znárodnili, ale měli je všude.
Jak jsem řekl, jídlo vypadalo pěkně, ale jen do doby, než jsme jej dali do úst. Oheň a meč! Placky tedy nepálily, ale zato nebyly slané (v Indii se sůl obecně moc nepoužívá, zato se používá karí!), ale to ostatní – děs, běs! Z čočky jsem se pokoušel separovat to bíle. To byl sýr a ze zeleninové přílohy brambory, neb měly největší objem na nejmenší povrch, takže na vlastní hmotu připadalo nejméně pálivé omáčky, kterou bylo vše opatláno. Navíc Venca bezelstně jídlo zapíjel vodou, která byla k dispozici na stolech, ovšem jen do té doby (naštěstí záhy), než zjistil její původ – pochybné kanystry, které stály vedle motorestu. Nicméně, jeho kachní žaludek to přijal bez významnějších protestů. Od té doby i on pil výhradně vodu balenou.

Takže moje první setkání s indickým jídlem bezezbytku naplnilo mé obavy. A začala tím i má duchovní cesta exotickým výletem. Pokoušel jsem se oprostit od svých zaběhlých stravovacích návyků, kdy jsem vyslovil postulát, že vše je otázkou hlavy, ne těla. A že to co tady jím, je tak správně a tak to má být!
V tomto motorestu jsme měli tak trochu smůlu, protože jsme dostali to, co bylo již připraveno. Když jsme se pak stravovali později a dostávali jídlo takzvaně na objednávku, vždy jsme požadovali „no spacy!!!“. „No spacy“ bylo sice vždy deklarováno, ale stejně to pálilo jako čert, pravda, už ne jako peklo.
Dhál nás provázel celou Indií, jen přílohy se k němu různily. O čapátý jsem se již zmínil, další plackou byla paranta. Paranta je bramborová placka, srovnatelná, ne-li lepší, než jaká se dělá i v našich krajích. Navíc v ní byla občas zapracována jarní cibulka, nebo pórek. To bylo opravdu dobré. Ale opět neslané. Když jsme později ulovili sůl, měli jsme vyhráno. Jako poslední přílohou byla klasická rýže. K ní nebylo co podotknout.

Toto bylo jídlo, které nás doprovázelo podstatnou částí Indie, kterou jsme projeli. Bylo ke snídani, obědu i k večeři a to v různých modifikacích. Ke snídani pak byly alternativou vaječné amolety (také neslané) s čapátý.
Hinduisté a buddhisté moc maso nejí. K tomu se váže jedna příhoda, kdy, to už jsme byli v Lehu, kde jsou na turisty zvyklí, jsme přijeli z výletu po klášterech a těšili se do místního „stejkbaru“ na kus ovečky. I přišli jsme tam celí natěšení s vidinou krásně upečeného skopového, zapitého oroseným pivečkem, ovšem k naší smůle byl místní svátek, takže no meat, no alcohol! Maso nejedlo a alkohol nepodával!
Jídlo bylo podáváno, jak jsem se již zmínil, na členěných nerezových talířích, vypadalo pěkně a i „servírováno“ bylo relativně „na úrovni“. Horší to bylo s prostředím, kde se podávalo. Když si to tak zpětně promítám, ve stanových motorestech to bylo docela v pohodě, ale v kamenných občerstvovnách to již bylo horší. Stoly byly sice čistě, když tím míním, že nevykazovaly hrubých nečistot, dokonce je obsluha většinou před námi ještě otřela hadrem na podlahu. Ale když bylo vidět do kuchyně... I otrlý Venca, když jsme byli v jednom z bufíků a já seděl zády k výdejovému okénku, mi říkal, abych se raději neotáčel. Ale co oči nevidí, srdce nebolí. A to platí i o stravování v Indii.

Na závěr této kapitoly bych zmínil ke stravování patřící stravovací potíže. Kdo si myslí, že je nebude mít, tak se mýlí! I když jsme striktně pili balenou vodu, dokonce jsme si v ní čistili zuby i myli kartáčky. Každý den jsme vypalovali červa ginem a místním, mimochodem výborným, rumem. Přišlo to! Na každého! Bylo to jen otázkou času. Je proto dobré, co dobré, nutné s sebou něco mít pro tento případ. Někomu zabíral Ercefuril, někomu kombinace Endiaronu se živočišným uhlím. Osobně jsem takto strávil více jak polovinu výletu a jen pomocí těchto přípravků se to dalo jakž, takž přežít.
Zmínil jsem se o rumu. Alkohol se v Indii, alespoň tam kde jsme byli my, nedá jen tak koupit. Viděli jsme dva krámy, kde nám Jásin kupoval rum. Vždy to byla místnost ve zděné zástavbě, kde stěnou do ulice byla mohutná, hustá mříží s výdejovým okénkem. Proč toto opatření, jsme poznali ve Srinagaru, kdy nám rum došel, a my potřebovali doplnit zásoby. Jásin zajel do postraní uličky, kde byl neuvěřitelný chumel lidí. Někteří se doslova a do písmena do tohoto chumlu vrhaly s rozběhem po hlavě, snažíc se prorazit dav a dostat se k mříži. Když viděli Sáhiby, trochu se umravnili, ale i tak jsme se k mříži museli protlačit.
V těchto krámech se dalo mimo tvrdého alkoholu koupit i pivo, které bylo v lahvích o objemu 680 ml a mělo 6 – 8 % alkoholu. Velmi zajímavé bylo viděti, kterak dav ze svého nitra vyplivnul otrhaného Inda se čtyřmi pivy v rukou, jak se ten človíček blaženě až slastně usmíval s vidinou asi pěkně stráveného večera. Tím ovšem zdaleka nechci říci, že všichni Indové jsou opilci.


Kláštery

Výše jsem se již zmínil o klášterech. Cesta na kole byla prioritou, ale hned za ní byly návštěvy duchovních center projížděné oblasti. V Indii ale i v okolních státech neexistuje slovo bezvěrec. Náboženství jsou zde různá, ale každý člověk věří v nějakého Boha. V Indii převládá hinduismus, který vytlačil původní budhismus, žije zde i mnoho islamistů a to především v Kašmíru.

O klášteru v Sarahanu jsem se již zmínil. To byl hinduistický klášter. Hinduistické kláštery se vyznačovaly tím, že se tam nesmělo fotit. Byly kláštery, kde u vstupů byly zamykatelné skříňky na uložení aparátů, byly kláštery, kde jste museli mít něco na hlavě,

a když jsme byli v hinduistickém klášteru v muslimském Kašmíru ve Srinagaru, tak tam jsme museli projít dokonce osobní prohlídkou a nesměli mít žádné příruční zavazadlo!
Hinduismus vlastně není náboženství v námi chápaném smyslu, ale jeto jakýsi životní styl. Celkově je to velmi komplikovaný životní styl, který těžko chápeme. Jen pro zajímavost, klasický hinduismus má tři hlavní bohy – Brahmu, Višnu a Šivu. Brahmani zase považují za hlavního a jediného boha Šivu. Obě skupiny ale nejsou většinou nepřátelské a chodí do stejných chrámů.
Tito bohové mají i své ženské protějšky (šakti). Sarasvatí je Brahmova dcera a podle jedné verze i manželka. Je uctívána jako bohyně literatury a umění. Lakšmí, bohyně štěstí, je manželkou Višnua. Manželkou Šivy je Párvatí, které má mnoho rozličných podob. Jednou z jejích nejznámějších forem je bohyně Kálí (na západě je chápaná jako jakési „ďábelské božstvo“, ale to neodpovídá pravdě - je spíše symbolem pomíjivosti a nového zrození).
No, je to opravdu hodně zamotané.

Jeden malý postřeh z jednoho hinduistického chrámu: Viděl jsem putující bezdomovkyni, kterak přišla do kláštera a na rozdíl od movitějších návštěvníků, kteří projevovali úctu božstvu nějak, se ona do chrámu plazila po kolenech….

V Delhi jsme navštívili i jeden klášter sikhský Sikh Temple – Bangla Sahib Gorundwara.

Sikhové, na rozdíl od hinduistů věří pouze v jednoho Boha, ale mají 10 Guruů. Ortodoxní Sikh si nikdy nestříhá vlasy/muži i vousy – symbol přirozenosti,
nosí hřeben – symbol čistoty,
ocelový náramek – symbol jednoty Boha,
krátké kalhoty – symbol cudnosti
a meč – symbol povinnosti chránit bezbranné (dnes je již zkrácen a připomíná spíše dýku).
Sikhové nosí turbany, dokonce i vojáci. S hinduisty vychází ve velké většině velmi dobře, dokonce navzájem navštěvují své chrámy.

Duchovními centry muslimů jsou mešity. Zajímavé bylo srovnání hinduistického kláštera v muslimském Srinagaru a naopak mešit v budhistickém Lehu, kdy vstup do kláštera ve Srinagaru byl podroben několika vojenskými kontrolami a naopak v Lehu, jenž je hlavním městem budhistického Ladakhu, jsou postaveny pro absolutní muslimskou minoritu dvě mešity a muezzini vyhlašují výzvy k modlitbám pomocí tlampačů na celé město.

Ve Srinagaru jsme se chtěli do jedné mešity podívat.

Bohužel jsme zvolili dobu, kdy probíhala modlitba, tak jsme nebyli vpuštěni, tomu rozumím, tak jsme před vchodem čekali, až se muslimové domodlí. Když jsme se pak dožadovali vstupu, řekli nám, že nemáme dlouhé kalhoty, že nás tam tak nepustí, což mě docela vytočilo. Ne to, že mám holá kolena, ale že nás nechají, jak pitomce, čekat 20 minut a pak nás tam stejně nepustí a to jsem se předem „ochranky“ speciálně ptal, jestli kraťasy nevadí! Tak jsem se na ně urazil!

Budhistické kláštery, to bylo jiné kafe. Vstřícné, přístupné, bezproblémové. Nebylo problémem zavítat do kláštera během modliteb, viděli jsme, jak byla mnichům podávána asi snídaně, před kterou se modlili, když jsme nesměle okouněli před vchodem, zvali nás dál. Vcelku jiný přístup. A když jsme si sedli za modlící se mnichy a nasávali tuto mimořádnou atmosféru, bylo to na chvíli jako v jiném světě.

Jednotlivé budhistické kláštery, které jsme navštívili v Ladakhu, jsem popisoval v článku „Himálajem na kole“.


Kašmír

Ještě bych se rád zmínil o Kašmíru. Kašmír má poměrně bohatou historii, jíž se jako červená nit vinou pokusy o jeho nezávislost. Do roku 1346 byl hinduisticky a od tohoto roku muslimský, kterým je dodnes. Část Kašmíru si dnes nárokuje Pákistán, část Čína, část je indický. Proto nejsou dodnes hranice mezi těmito státy pevné.
První, co mně tady padlo do oka, bylo to, že policie nebo armáda se zde nepohybuje v normálních autech, ale téměř výhradně v autech obrněných a ozbrojenci nosí neprůstřelné vesty.
Trochu později mi došlo, že osobní filcung v hinduistickém klášteře, který jsem zmiňoval výše, nebyl z důvodu ochrany jejich náboženství, ale asi z obavy z možného nepřátelského útoku.
A že je zde stále něco v nepořádku, mi potvrdil příjezd na letiště a odlet vnitrostátní linkou. Tuto doslova šikanu popisuji také ve článku „Himálajem na kole - 31.8.“. Když jsme na závěr našeho výletu přebývali v koloniálních hausbótech,

obsluhoval nás sluha, jehož otec a možná i děd zde sloužili již mnoho let. Byl to chlapík, jako vystřižený z filmu z britských koloniálních let. Sice jsem použil slovo sluha, ale v žádném případě toto slovo nemělo pohrdlivý nádech. Byl to muž dobrých mravů, vychování i způsobů. Jednou večer se rozpovídal o situaci, která zde byla v době, kdy Indové potlačovali boj o kašmírskou nezávislost (již po 2. válce). Vyprávěl o uřezaných uších, znásilňovaných ženách a podobných zvěrstvech. Nevím, na kolik byla tato slova pravdivá, ale jedno mi bylo jasné. Tento lid je hodně hrdý a velmi touží po nezávislosti (co by s ní pak dělal a jak by přežil dále, je otázka jiná).

Abych nekončil tak pesimisticky, musím říci, že jsem po celou cestu, až na žebrající ženy v Delhi a Srinagaru, jo a pár pitomců, kteří nám rozmáčeli krabice na kola v úschovně na letišti v Delhi, nenarazil na nějaké negativní chování lidí, se kterými jsem vešel ve styk. Nejlépe pak jsem se cítil v horách v Ladakhu mezi budhisty. Jestli to bylo všude přítomnými modlitbami a mantrami rozsévanými do okolí z modlitebních praporků a mlýnků, nebo jen prostým bytím na horách, nevím, ale vím, že celý výlet stál za to, že to byla obrovská životní zkušenost i pro padesátiletýho kluka a že bych to klidně dal ještě jednou.

Zde je stažena interaktivní trasa našeho výletu z mého cyklotachometru značky Holux, avšak k zobrazení je nutno mít nainstalovaný Google Earth, což je možno udělat Zde.
Zde je odkaz na původní/chronologickou reportáž z výletu a tady je odkaz na stránky spolucestovatele a kamaráda Jury z Brna, kterak se na výlet díval svýma očima.

Začátek
Zajímavosti

Pokud chcete vložit komentář k této stránce, prosím, vyplňte následující formulář:
Ukaž emotikony...

Komentáře
Dosud nikdo nepřidal svůj komentář, buď první...!
 Naposledy změněno: 18.6.2017 (opt. IE7.0. - 1024x768) Admin®2007-16 Dnes je: Úterý, 17.10.2017, svátek má: Hedvika, zítra: Lukáš 
Valid XHTML 1.0 Strict