Top Page

Turistika

Meteoradar

Šumava pro dědky



Letos jsme se rozhodli podniknout podzimní přejezd Šumavy. Zvolili jsme standardní termín, jímž je období kolem 10. října, se kterým máme bohaté zkušenosti s přejezdem Českého lesa, kdy jsme zažili počasí jak slunečné i sněhové, a hlavně kdy je již po turistické sezóně a v přírodě není jako na Václaváku.
Letos nám byla předpověď počasí poměrně nakloněna, avšak den před odjezdem byla změněna, takže jak to všechno dopadne, jsme poznávali až v terénu.
Nechť je vám tento článek inspirací k podobnému výletu.
Jak uvádím v názvu, výlet jsem koncipoval pro dědky, kteří toho letos moc nenajezdili, takže jsem trasu rozložil do čtyř dní a do relativně nejkratších spojnic mezi jednotlivými místy, kde jsme měli objednané spaní s tím, že si to protáhnout do zajímavých míst v okolí můžeme dle času a kondice kdykoliv.

Všeruby – Železná Ruda
Takže, přejezd jsme začali kde jinde než na začátku Šumavy - tedy ve Všerubském průsmyku, kam jsme se ráno nechali přepravit automobilem.
Zde jsme najeli na cyklotrasu 33, která je, dalo by se říci, páteřní trasou celé Šumavy. Po pár kilometrech, před Pláněmi, jsem z ní chtěl odbočit doprava na signálku, ale odbočku jsme nějak přejeli, tak jsme pokračovali na rozcestník Liščí hájovna, kde jsme odbočili doprava na trasu 2055.
Obloha byla olověná, ale déšť, který nás stíhal při přesunu, nás zatím ještě nedohonil. Po pár kilometrech jsme dosáhli zajímavého místa – odhalených základů bývalého kostela Panny Marie Bolestné – Červené dřevo. Farní kostel Panny Marie Bolestné byl postaven v letech 1676-1680. Dne 3.5.1953 náhodou vyhořel a v prosinci roku 1957 byl zbořen. Vzhledem k velké blízkosti hranic s Německem byly jeho základy odkryty až v letech 1990-1991, přitom došlo i k úpravě bývalého hřbitova. V roce 1996 došlo k rekonstrukci základů kostela.

Po 2055 jsme pak dojeli do Svaté Kateřiny, kterou doporučuji použít jako občerstvovací stanici, neb trasa byla definována jako suchá. Suchá stran občerstvení, avšak z nebe se pozvolna začaly snášet jemné kapičky. Bylo to však, jak říká Venca Beran, na odpar. Za Svatou Kateřinou také končila sranda a začaly nastupovat šumavské kopce. Na Lomnici jsme si dojeli na první tisícovku. Nejen na silnicích se opravují mostky i tak v šumavských hvozdech na cyklotrasách. Zde nám zahradil cestu bagr, který napříč cestou vyhloubil metr široký a metr a půl hluboký rigol přes celou cestu v poměrně příkrém traverzu a nepřestal bagrovat, ani když jsme pod překopem ve svahu procházeli – asi neměl rád cyklisty!
Za zmínku a za návštěvu stojí také vodopád Bílá strž, jenž je cca 200 metrů od cesty vlevo dole. Je největším vodopádem na Šumavě – tvoří jej několik stupňů a kaskád v celkové výšce 13 m (nejvyšší stupeň měří 7 m). V řečišti potoka se také nacházejí tzv. obří hrnce vyhloubené proudící a vířící vodou.

Při výjezdu od vodopádu začalo již regulérně pršet, takže jsme nasadili ponča (možná trochu pozdě) a spadli k Černému jezeru. Zde je nejstarší přečerpávací elektrárna na našem území. Využívá hydroenergetického potenciálu Černého jezera – největšího jezera v Čechách. Moc jsme se zde nezdržovali

a snažili se co nejdříve dosáhnout tepla našeho prvního vigvamu – penzionu Alfa v Železné Rudě.
Ač jsme byli v penzionu o kapacitě 51 lůžek sami, skvělí majitelé nám rozdělali oheň v krbu, zajistili večeři a půjčili vysoušeč na boty, které byly po absenci návleků totálně promočené – prostě perfektní servis i s domácí meruňkovicí!
Délka etapy – 44 km.

Železná Ruda – Kvilda
Páteční ráno nás přivítalo mrholením. Po včerejších zkušenostech, jsme „odpar“ nenechali náhodě a šli do ponč rovnou!

Rudu (780 m n.m.) jsme opustili po 2113 a začali stoupat přes Debrník, Zámecký les stále vzhůru. Pod Polomem jsme dosáhli na kótu 1200 m n. m. a na letošní první sníh.

Pak jsme začali klesat k jezeru Laka. Chtěli jsme využít turistické červené spojky od rozcestníku V zátočině, ale mokré kořeny a kameny nás od tohoto kroku odradili, tak jsme sjeli ještě o kousek níž a odbočili na žlutou turistickou, která nás dovedla k vodnímu kanálu a odtud to byl po červené – jezditelné k jezeru už jen kousek.

Zde jsme svedli boj, zda sundat, či nechat ponča, protože v jednu chvíli byla obloha již bez srážek. Jen co jsem však pončo sbalil, začalo opět mrholit. Po 2113 jsme tedy v plné polní pokračovali na Zlatý stoleček, odkud mohl být pěkný výhled.

Po osudné dokumentaci jsme sedli na stroje a začali padat k Prášilům. Proč osudné, protože po 2,5 km a 120 výškových metrech jsem zjistil, že se mi na řídítkách nehoupe foťák. Po několika nepublikovatelných slovech a morálním boji jsem kolo otočil a vydal se kamerku hledat, doufajíc, že jsem ji někde na hrbolech vytratil. Bylo to však jen zbožné přání. Realita byla jinde. Když jsem nahoře dofotil, nepověsil jsem si foťák za šňůrku na roh řídítek, ale vedle, což jsem přes pončo neviděl a tak jsem jej až nahoře zase našel. To se však již mrholení během cesty vzhůru proměnilo v řádný ceďák a nahoře dokonce padal sníh. Kluci jeli napřed, takže jsem to moc nezdržoval a sněhové krupky mi vcelku pěkně masírovali pravou tvář při letu do Prášil. Zmrzlej jsem byl jako sobolí trus a jen doufal, že U Michala bude teplo. Bylo! Kluci strategicky obsadili stůl u krbu, což bylo dokonalé. Přesto, že jsem měl návleky, měl jsem boty, jako bych brodil Prášilský potok. Mokré svršky jsme rozvěsili kolem krbu, dali horkou polévku, několik čajů s rumem a táli a schli. Čas byl dobrý, takže jsme si mohli dovolit luxus téměř dokonalého vyschnutí. Mezi tím ustal i déšť a na několik milisekund se objevilo i modré nebe. Z restaurace jsme vyrazili bez deště, který před tím trval 24 hodin.
Za Prášilama jsme najeli na novou a pěknou cyklotrasu se starým číslem 33 směr Srní. Kousek před Srním jsme ji však opustili a po 2114 jsme se vysápali k Vchynicko-Tetovskému plavebnímu kanálu.

Jeho rovný úsek nám byl odměnou stejně jako čas od času již vykukující Slunce.
Minuli jsme Hauswaldské kaple – místu přezdívanému malé šumavské Lurdy, poutní místo nacházející se pod Kostelním vrchem. V minulosti nabylo významu díky zázračnému uzdravování poutníků zdejším údajně léčivým pramenem.

Ještě se vrátím k plavebnímu kanálu. Toto 14,4 km dlouhé dílo mělo za účel plavit dříví okolo často suché a balvanité části Vydry mezi Rechlí a Čeňkovou pilou. Byl postaven v létech 1799 - 1801 schwarzenberským inženýrem Josefem Rosenauerem. Ve třicátých letech 20. století byla z kanálu vybudována odbočka potrubím do nádrže pod Sedelským vrchem nad Srním, odkud voda z kanálu proudí do hydroelektrárny na Čeňkově pile..

Po odpočinkové cestě kolem kanálu jsme Hakešickou cestou po 2122 začali stoupat Pod Oblík. Zde jsme odbočili na Tříjezerní slať, kam jsme pronikli po krátké naučné stezce.

Sice se zde prsí rosnatkami okrouhlolistými, ale na naše, z Velkého jeřábího jezera, na ty nemají.
Ze slatě jsme se spustili na Rybárnu a podél krásně meandrujícího Roklanského potoka na Modravu.

Tady jsme opět narazili na naši oblíbenou 33, která nás odvedla na Kvildu.

Jako alternativa k této cestě je jet z Prášil po 2113 směr Prášilské jezero (s jeho návštěvou) na Poledník (případně s jeho návštěvou) a dále k Oblíku (s jeho případnou návštěvou. Zde se asi až nahoru s kolem nedostanete a vypadá to, že ani z vrcholu nic neuvidíte, ale na jeho vrcholu je skalka, ze které je neuvěřitelný výhled 360° do okolí.)
Délka etapy 48 km

Kvilda – Nová Pec
Po včerejší docela náročné etapě měla být dnešní spíše odpočinková, což se ukázalo býti pravdou. Z Kvildy jsme po 331 vysupěli (cca 6 km) na Bučinu (alternativou pro zdatnější je jet 1041 přes pramen Vltavy). Ráno bylo zahaleno nízkou oblačností, ale hlavně nepršelo! Jak jsme stoupali výše, nebe bylo jasnější a jasnější, až se nahoře roztrhalo úplně.

Načež následoval 15ti kilometrový sjezd po 1023 přes Knížecí pláně, Žďárecké sedýlko, Žďárecké jezírko do Strážného.

Zde doporučuji občerstviti se v místní Rybárně. Ze Strážného jsme pokračovali po 1023 chvíli po hlavní silnici, chvíli okolo ní směr hranice. Nenechte se zmásti, cyklotrasa nakonec hlavní sinici podjede, kousek se vrátíte a pojedete po bývalé signálce podél hranice.

Kolem vás budou ubíhat pozůstatky bývalých osídlených míst s kamennými zídkami asi vymezujícími hranice pozemků. Na druhé straně hranice na vás budou vykukovat bílé domečky hospodářských stavení, to vše zalito slunečními paprsky, které už tak žlutou barvu trávy barví do oranžova – prostě pohádka!

Takto se bude krajina vlnit až do Nového Údolí. Zde přejedete mostek nad tokem Studené Vltavy a zastavíte se na konci světa, neb zde končí Pošumavská jižní dráha.

Stále následujíc 1023 vystoupáte ke Schwarzenberskému plavebnímu kanálu na jehož začátku je pomník jeho stavitele Josefa Rosenauera.

Schwarzenberský plavební kanál je vodní kanál jeden z přítoků Studené Vltavy a rakouskou řeku Große Mühl, přítok Dunaje. Propojuje tedy úmoří Severního a Černého moře. V blízkosti osady Jelení vede tunelem dlouhým asi 400 m. Délka kanálu je 51,9 km.
Byl postaven v letech 1789 až 1822 podle projektu inženýra Josefa Rosenauera v části Šumavy, která byla v té době majetkem knížete Schwarzenberga. Jeho cílem bylo umožnit dopravu kmenů pokácených stromů z nepřístupných oblastí na severních úbočích Šumavy v povodí Vltavy přes hlavní evropské rozvodí u bývalé osady Růžový Vrchy v revíru Svatý Tomáš k řece Große Mühl a po ní k Dunaji, aby bylo palivovým dřívím zásobováno císařské hlavní město Vídeň. Celkem bylo během sta let „zlatých časů“ plavení dříví v letech 1793–1892 dopraveno ze Šumavy do Vídně téměř 8 milionů krychlových metrů palivového dřeva.

Cesta kolem kanálu opravdu není z nejnáročnějších a lze si ji pěkně vychutnat. U Hučiny si můžete dát malou vrcholovou odbočku k Plešnému jezeru a když ještě vyběhnete na jeho západní stěnu, překrásné výhledy vám budou sladkou odměnou.

Jak již bylo psáno, na Jeleních vrchách se kanál na 400 metrů schová do hory,

aby byl skluzem sveden k jeho spodní části. Kanál jsme následovali až k Raškovu, kde jsme odbočili na 1026ku, která nás přivedla až k penzionu Pod Smrčinou v horní části Nové Pece.
Délka etapy 58 km

Nová Pec - Volary
Na neděli jsme měli naplánovaný pouze přesun do Volar, kde jsme měli objednán odvoz k domovu.
Ráno bylo opět trochu mlhavé, ale nízká oblačnost se poměrně brzy protrhala a Slunce nás lechtalo svými paprsky po tvářích.
Po lehkém zbloudění, kdy místo na naši oblíbenou 33 jsem odbočil na trasu zpět na Jelení, jsme se konečně trefili a prakticky po rovině kolem trati jsme se kochali krásami šumavské přírody.

U Černého kříže jsme využili železničního mostu odbočky na Volary, po kterém jsme přejeli a dostali se tak na trasu 1030, které vede na Dobrou. Zde je excelentní hospoda U Němečka, která je jako vytržena z předminulého století. Majitel zde má i minimuzeu uniforem, prý emigrantů, kteří tam vyměnili uniformu za normální oděv při přechodu na Západ.
No a za Dobrou jsme se napojili na silnici, která nás přivedla do Volar, čímž byl náš přejezd Šumavy zakončen.

Celkem jsme ujeli 180 kilometrů a nastoupali 3500 m.

Zde je stažena interaktivní mapa přejezdu Šumavy, avšak k zobrazení je nutno mít nainstalovaný Google Earth, což je možno udělat zde.

Použité ubytování:
Železná Ruda – penzion Alfa; 605 923 003; 300,- Kč/noc + 65,- Kč snídaně
Kvilda – penzion U Malíků; 606 423 155 / 723 022 534; 350,- Kč/noc se snídaní
Nová Pec – penzion Pod Smrčinou; 777 202 674; 400,- Kč/noc
Všude velká spokojenost!

Začátek Cyklotrasy 
Pokud chcete vložit komentář k této stránce, prosím, vyplňte následující formulář:
Ukaž emotikony...

Komentáře
milan st. (2013-11-29 12:33:12)
Díky za pochvalný komentá?!
Arnošt z Mostu (2013-11-07 18:56:29)
Obdivuji vaše skv?lé stránky a vaši skv?lou partu.Vždy se t?ším na zápisky z nových akcí,škoda že nyní ze Šumavy nebyla širší fotogalerie.Držím palce a t?ším se na foto z nastávající Pe?ené vyjíž?ky.
 Naposledy změněno: 10.12.2017 (opt. IE7.0. - 1024x768) Admin®2007-16 Dnes je: Pondělí, 18.12.2017, svátek má: Miloslav, zítra: Ester 
Valid XHTML 1.0 Strict