Top Page

Turistika

Meteoradar

Novohradské hory



Po otevření hraničních lesů při zániku hraničních pásem a otevření se světu jsme navštívili tehdy velmi syrové Novohradské hory. Potulovali jsme se zde tehdy pomocí nově veřejnosti vydaných vojenských map, protože turistické ještě nebyly, proč také, když se sem jen tak nemohlo.
Slovo dalo slovo a po cca 20 letech jsme se vrátili na místo činu. Byl jsem zvědav, co se zde změnilo. To kvůli čemu jsme sem jeli – přírodě - naštěstí ne. Stále je to kus krásné, na naše poměry bych si troufl říci panenské, přírody s hlubokými zachovalými lesy, které se střídají s podhorskými pastvinami, roztroušenými zbytky bývalých osídlení a sklářských dílen, potůčků a stružek. Vždyť v Novohradkách pramení Lužnice, Malše, Stropnice, Černá a Pohořský potok. Názvy jako Dobrá Voda a Hojná Voda pak asi nejsou neopodstatněné.

Příroda zůstala asi díky komerčně známějším pohraničním horám zachována, ale v lesích zde přibylo mnoho kilometrů vyasfaltovaných cest, což může být námětem na velké diskuze, ke kterým se nechci dostat, ale beru to jako fakt. Je zde mnoho značených tras asi pro cyklisty, ale jejich systému jsem nepřišel na kloub. V kombinaci s různými vydáními pěšo nebo cyklomap je však orientace v terénu bezproblémová. Občerstvení lze dostati v osídlených místech a to jen v některých, na to je třeba pamatovat, což však při rozloze tohoto pohoří není nepřekonatelnou překážkou. Ubytovacích kapacit je zde na první pohled také dostatek, takže co zbývá k tomu než se sem vydat, už jen chuť.

Zde je několik tras, které jsme absolvovali a které mohu doporučit.

Novohradské pralesy
Jelikož jsme bydleli v Hojné Vodě, povedou pochopitelně všechny trasy odtud. Z Hojné Vody jsme vyrazili po silničce vedoucí přes Staré Hutě, Černé Údolí na Podhorskou Ves, kde jsme se napojili na cyklotrasu 1193, jež nás zavedla k Huťskému rybníku (asi zde byly sklářské hutě), pokračovali po ní dál a za bývalou Terčí Hutí jsme odbočili doleva na cestu, který z jihu obkružuje Stříbrný vrch. Téměř jsme se dotkli rakouských hranic a pokračovali na sever k Žofínskému pralesu.

Žofínský prales byl za chráněné území vyhlášen již v roce 1838, a to na nařízení hraběte a majitele panství Nové Hrady, Jiřího Františka Augusta Buquoye, jenž své rozhodnutí zdůvodnil slovy: „…rozhodl jsem se zachovat zmíněnou lesní část jako památník dávno minulých dob názornému požitku přátel přírody a vzdáti se v ní veškerého hospodářského těžení…“. Původní ochrana se vztahovala zřejmě jen na severní část dnešní rezervace o výměře zhruba 40 ha, dnes je výměra celé rezervace 102 ha.
Objeli jsme východní a severní část pralesa, který je oplocen a přístupný pouze na zvláštní povolení, a zastavili se na občerstvení v pěkném restauračním zařízení Lesovna v Žofíně.
Po restauraci těla jsme najeli na zelenou turistickou trasy, kterou jsme ctili do té doby, než prudce uhnula doleva dolů po svážnici. Pokračovali jsme dále po lesní cestě na východ až k Lužnému potoku. Tady jsme udělali několik obchvatů, abychom pokračovali dál na východ k přechodu do Rakouska a dále k pralesu Hojná voda. Ze Žofína až sem jsme nastoupali 150 výškových metrů, avšak nenásilném pozvolném stoupání. Prales Hojná voda se nachází na strmém východním svahu hory Vysoká a byl založen stejně jako Žofínský prales v roce 1838. Je veřejnosti přístupný a vede skrz něj naučná stezka.

Projeli jsme pralesem, na ypsilonce odbočili doleva a spadli dolů na základnu.
Trasa má kolem 40 kilometrů

Po kliknutí najede trasa v Google Earth.

Pěšovýlet na Kraví horu aneb jak Brňáci říkají Monte Bůů.
Pakliže se budete pohybovat v tomto regionu, nenechte si ujít tuto vycházku. Je krátká, cca na dvě hodinky a vede z Hojné vody po zelené na Kraví horu a druhou stranou po zelené zpět. Je to dost do kopce a pro kolo není vhodná, ale určitě stojí za to. Na kopci s převýšením 160 m stojí rozhledna, která vás za výkon odmění pěknými výhledy do okolí.

Cesta na Nové Hrady
Novohradskou cestu jsme začali sjezdem po silnici do Dobré Vody, kde jsme hned na začátku odbočili doprava na trsu 1048, která je zároveň naučnou stezkou Paměti Novohradska. Pěkně jsme se svezli z kopce až do Šejb. Za Šejbami jsme vjeli opět do lesa a krásně jsme se vlnili až k Veverskému rybníku.

Pokračovali jsme stále po 1048, ale abychom nemuseli najet na silnici vedoucí do Nových Hradů, využili jsme turistické červené a kolem Zevlova rybníka vjeli do města.
Co je zde k vidění. Především pěkná cukrárna Kousek, která je kousek od Hradu.

Klášter Božího Milosrdenství Rodiny Panny Marie (dříve Klášter sv. Petra a Pavla řádu Servitů)
Rozsáhlý areál v centru města nedaleko náměstí .Zakladatem kláštera byl Ferdinand Buquoy, který roku 1677 bratry Servity do Nových Hradů pozval.Základní kámen ke stavbě nového, raně barokního kláštera byl položen 27. května 1678 . Projekt k němu patrně vytvořil známý eggenberský stavitel Giacomo de Maggi. Již v roce 1681 se mohli řeholníci nastěhovat do nově postaveného jižního křídla. Kompletně byla stavba dokončena v roce 1685.Klášter je stále funkční,veřejnosti nabízí mimo jiné prohlídky a ubytování.

Hrad Nové Hrady
Byl postaven na ostrohu obtékaném říčkou Stropnicí a Novohradským potokem zřejmě v první polovině 13. století. První písemná zmínka pochází z roku 1279, kdy je hrad majetkem Vítkovce Ojíře. Roku 1359 panství kupují bratři Jan, Petr, Jošt a Oldřich z Rožmberka.

Zajímavými místy ve městě jsou ještě: zámek s anglickým parkem. Zámek je veřejnosti nepřístupný, ale do parku se může. Je situován na východ od centra. Dále je pak na hřbitově pěkná hrobka Buquojů. O těchto památkách jsme nevěděli, takže jsme je bohužel nenavštívili.

Po prohlídce města jsme projeli Terčiným údolím.
Přírodně krajinářský park, dnes na ploše 138,3 ha (původně jen 68,8 ha). Roku 1949 vyhlášený národní přírodní památkou (NPP). Založený jako šlechtický park, zřejmě roku 1756 J. N. Buquoyem, na podnět hraběnky Terezie (odtud též Tereziino údolí, původně Krásné) v údolí řeky Stropnice. Osázen značným množstvím cizokrajných dřevin (pro stáří některé mizí). Dodnes dále můžeme obdivovat vstupní bránu z r. 1797, empírový lázeňský dům Václavovy lázně (tzv. Lázničky) z let 1788 - 1797,

klasicistní tzv. Modrý dům z r. 1803 (poškozen povodní v r. 1936) a dnes pouze zřícenina,

Švýcarský dům, zachovalý a upravený hamerský mlýn (dnes penzion) z 18. století,

rybníky (Gabrielin, Dámský), 500 let starý památný dub a především pak umělý vodopád z roku 1817 napájený náhonem z říčky Stropnice.

Vše spojuje 5 km dlouhá okružní naučná stezka. V současném obnoveném stavu vás s přírodou i historií Terčina údolí seznámí na dvanácti moderně koncipovaných informačních panelech.
Je zde také terapeutické místo pro relax nohou a přilehlých partii, které naše děvčata musela otestovat.

Z Terčina údolí jsme to kolem nádrže Humenice vzali na Cuknštejn.
Tvrz Cuknštejn stojí nad říčkou Stropnicí jihozápadně od Nových Hradů na Českobudějovicku v Jihočeském kraji. Cuknštejn je ojediněle dochovaným a vzácným příkladem vladyckého sídla z pozdního středověku. Tvrz je typem opevněného obytného a hospodářského sídla, obklopeného zděným příkopem. Čtvercový dvůr uzavírají obytné budovy se silnými zdmi z lomového kamene, na vnější straně zpevněné mohutnými opěrnými pilíři, ven otevřené jen úzkými střílnovými okénky. Průčelní dvoupatrové vstupní křídlo na východní straně má v přízemí valeně sklenutý průjezd se dvěma gotickými branami. V 16. století byla ke tvrzi v jihozápadním rohu přistavěna dvoupatrová osmiboká věž. Celá stavba si až na menší barokní úpravy ponechala neporušený pozdně gotický ráz.

Z Cuknštejna jsme to pak vzali přes Horní Stropnici a Dobrou Vodu domů.

Nelze se nezastavit právě u Dobré Vody:
Roku 1698 pohasíná sláva Hojné Vody, o něco níže, pod Kraví horou, byl totiž objeven nový pramen. Místo a osada kolem něj vzniklá bylo pojmenováno Dobrá Voda (německy Brünnl). Kaplička nad zázračným pramenem záhy přestávala stačit davům poutníků a tak hrabě Albert Karel Buquoy začal r. 1706 se stavbou poutního a farního kostela P. Marie Nanebevzaté. Stavitel není známý. Ke slavnostnímu vysvěcení došlo roku 1715. Kněží zde působící vybíral hrabě z vyšebrodského kláštera. Rozrůstající se obci byla udělena svoboda trhu a znak - na modrém štítu porostlý vrch, z něhož prýští pramen. Při požáru v roce 1949 kostel sice utrpěl, ale na rozdíl od okolních domů zůstal jako zázrakem zachován. Barokní chrám má eliptický půdorys uprostřed prostoupený krátkým transeptem, k němu jsou přistaveny dvě věže, k východní přiléhá sakristie. Kostel obklopuje ambit se dvěma kaplemi. K průčelí přiléhá dvojramenné schodiště, pod ním se nalézá trojdílná otevřená kaple, v jejím středu nádrž s léčivým pramenem. Na hlavním zlaceném oltáři v interiéru kostela (dokončen 1718) zasazen obraz P. Marie Těšitelky (kopie obrazu ze Štýrského Hradce).

Po kliknutí najede trasa v Google Earth.

Cesta na Žumberk
Z Hojné Vody jsme se vydali po zelené směr Staré Hutě,

ale na parkovišti jsme ji opustili a pokračovali spojnicí lesní cestou na červenou na rozcestník Pod Kraví horou. Na červené jsme se dali doleva, minuli pochopitelně Kuní horu a za silnicí se napojili na modrou.

Krásnou lesní cestou jsme spadli ke Svinenskému potoku, abychom zase mohli vystoupat na pole nad Konraticemi.

Drželi jsme se modré, která nás zavedla až do Žumberku.

Jádro opevněné obce tvořila tvrz, doložená již ve 13. století. Prvním významnějším majitelem byl Jindřich Pouzar, který přestavěl gotickou tvrz do renesanční podoby. V roce 1602 ji získal Petr Vok. Vytvořil z ní své letní sídlo, které roku 1610 daroval Theobaldu Hockovi. Za něho bylo dostavěno spolu s obcí i opevnění tvrze a kamenná hradba, zajištěná příkopy a zesílená válcovými věžemi. Po bitvě na Bílé hoře získali Žumberk spolu s blízkými Novými Hrady Buquoyové. V 18. století sloužila tvrz jako úřednické sídlo.
Po prohlídce tvrze jsme měli namířeno dál do kraje, ale Dáši přetrhnuté lanko zadní brzdy mělo na náš plán jiný názor, takže jsme se odebrali k domovu nejkratší cestou. Nicméně, i tak se bylo na co dívat.

Po kliknutí najede trasa v Google Earth.

Cestou domů jsme kousek popojeli autem do Pohoří na Šumavě a za vydatného deště se šli podívat na pramen Lužnice.

Chtěl bych se zde malinko zastavit nad historií této kdysi prosperující obce, která má velmi podobný osud jako desítky podobných obcí i v našem okolí.

Prvním osídlením v blízkosti Pohoří byla skelná huť v Šancích, kterou dal roku 1695 vybudovat hrabě Filip Emanuel Buquoy. Samotné Pohoří postupně vznikalo podél silnice do Freistadtu od roku 1758, kdy se tu začala budovat na dominikální půdě první stavení. Rozvoj osady byl dosti rychlý, takže o čtyřicet let později měla už 68 domů se 116 rodinami. V letech 1793–1796 bylo zavedeno systematické rozdělení pozemků. Obyvatelé Pohoří svou obec nazývali městysem, ačkoliv tento statut neměla.[1]
Pravidelně se zde konaly týdenní trhy. Od roku 1802 bylo Pohoří samostatnou farní obcí. Po roce 1848 Pohoří mělo katastrální výměru 2636 hektarů, kde byly započítány ještě Berau (Stadlberg), Šance (Schanz), Kaplucken, Janovy Hutě (Johanesthal), Skleněné Hutě (Bonaventura), Stříbrné Hutě (Silberberg), Jiřice (Georgendorf), Pavlína (Paulina).[1]
Podle sčítání lidu z roku 1890 mělo 186 domů se 1323 obyvateli (1077 Němců a 246 Čechů). Obyvatelstvo se převážně živilo zemědělstvím a ručními domácími pracemi. Nejznámější činností byla podmalba svatých obrázků pod sklo, které se potom vyváželo do celé Evropy. Tento způsob malby se rozšířil do celých Novohradských hor a to na obě strany hranice. S nabýváním významu Pohoří se také zvyšovala jeho velikost a tvorba nových živností a institucí, jako byly například pivovar (roční výstav 1110 hektolitrů, v činnosti 1791 – 1889), vinopalna (1789 – 1860), hamr (od roku 1834), od roku 1848 pošta, 1887 telefon a 1889 telegraf.[2] Byl zde také Sbor dobrovolných hasičů od roku 1888 a místní odbor Deutscher Böhmerwaldbundu (zřízen 1895). Úctyhodný byl seznam živností pořízený roku 1923: obchod chlebem, cukrář, dva obchodníci dobytkem, doprava osob, dva obchody galanterním zbožím, hodinář, dva hokynáři, osm hostinců, obchod s hračkami, kolář, kovář, dva krejčí pro pány, výčep lihovin, mlynář, dva obuvníci, pekař, porodní bába, dva řezníci, čtyři obchody smíšeným zbožím, dvě trafiky, dva truhláři, zedník, úvěrní společenstvo pro Pohoří a okolí.[1]
Po druhé světové válce byli občané německé národnosti, tvořící většinu místní populace, odsunuti. Noví dosídlenci většinou pocházeli z Rumunska a Maďarska. Mimo práce v lese se zabývali chovem ovcí a výrobou ovčích sýrů. Po roce 1951, kdy zde žilo asi 70 obyvatel, se obec stala součástí hraničního pásma. Po roce 1955 zde bylo 23 domů obývaných 72 lidmi. Ještě na konci šedesátých let zde žilo asi 35 obyvatel a vedla sem autobusová linka z Trhových Svinů. Roku 1978 už osada neměla žádné trvalé obyvatele a většina zbylých domů byla zbořena armádou. Nedaleko kostela je zčásti dochovaný a zčásti obnovený hřbitov. U hlavní cesty stojí poblíž kostela pomník obětem 1. světové války s nápisem „Nie wieder Krieg!“ (Už nikdy válku!).

Dominantou obce je nyní kostel Panny Marie Dobré rady.

Druhou zastávkou na cestě domů byla Blatná. Její centrum a zámek s parkem rozhodně stojí za zastavení.

Ubytováni jsme byli v penzionu Pod kaštany; cena se snídaní 425 Kč/noc; restaurace v objektu; obsluha vstřícná, příjemná!

Novohradské hory jsou trochu z ruky, ale určitě stojí za návštěvu.

Galerie 
Začátek Cyklotrasy
Pokud chcete vložit komentář k této stránce, prosím, vyplňte následující formulář:
Ukaž emotikony...

Komentáře
Dosud nikdo nepřidal svůj komentář, buď první...!
 Naposledy změněno: 18.6.2017 (opt. IE7.0. - 1024x768) Admin®2007-16 Dnes je: Středa, 18.10.2017, svátek má: Lukáš, zítra: Michaela 
Valid XHTML 1.0 Strict