Základní informace:
| Co: | Velikonoční výlet do podhůří Šumavy |
| Kde: | Rejštejn a okolí |
| Kdy: | 17.4. - 21.4.2014 |
| Účastníci: | viz. fotodokumentace |
pátek sobota neděle pondělí
Letos Libor zorganizoval velikonoční víkend v podhůří Šumavy, přesně – umístil jej do Rejštejna do pěkného penzionu Klášterský mlýn.
Někteří kamarádi, kteří přijeli dříve, využili překrásného počasí, jenž bylo ve čtvrtek, k výpravě do nitra Šumavy.
My jsme přijeli až večer a po ubytování jsme zašli do místní hospůdky na pivo. Byl zelený čtvrtek, tak na zelené!
Na rozdíl od slunečného čtvrtku nevěstila předpověď počasí na pátek nic moc optimistického. Po snídani jsme tedy nabalili do příručních zavazadel nepromokavé svršky a vyrazili.
Podél vody jsme po červené sjeli do Radešova, kde jsme se napojili na žlutou, která nás začala vésti do šumavských luhů a hájů – tedy do kopců.
Prvním cílem byl kostel svatého Mikuláše – významná to památka raně středověké architektury sahající až k roku 1330.
Vedle kostela stojí i kaple svaté Anny vyzdobena iluzivními barvami Josefa Hegera z roku1757.
Od kostela nás již vyhlížel hrad Kašperk, který byl naším druhým cílem.
Než jsme se však k němu dostali, museli jsme projet Kašperskými Horami. První písemná zmínka o sídle pochází z roku 1337. Původně hornická osada (těžba zlata) byla za Jana Lucemburského povýšena na horní město. Karel IV. dal k ochraně Zlaté stezky do bavorského Pasova vystavět hrad Karlsberg (Kašperk). Prosperita pokračovala i po husitských válkách, roku 1584 město odkoupilo většinu okolního panství a Rudolf II. je povýšil na královské. V každém případě stojí za zastavení alespoň jeho historické centrum.
Za Kašperkama jsme se napojili na zelenou, která nás vyvlekla až na hrad Kašperk. Stoupání to bylo vcelku výživné, kdy jsme na cca 1300 metrech nastoupali 200 metrů výškových!
Po občerstvení jsme se spustili na oběd do příjemné hospůdky, jejíž jméno jsem úspěšně zapomněl, a kde jsme narazili na Jiřího Langmaiera.
Míra využil tepla a sucha k izolepové opravě svého dokumentačního zařízení.
Po oschnutí a hromadné objednávce domácích jahodových knedlíčků, jsme nastoupili opět do pedálů a po červené se vydali dalším kopcům vstříc. Když jsme protnuli hranici 1000 m n. m., začalo být kolem pocukrováno.
Kousek od Královského kamene jsme pak situaci přehodnotili a vydali se za hustého sněžení domů.
Následují fota z pátku:
Fota z pátku ZačátekSobota
V pátek v podvečer se k nám připojili Žabovci, Berani a Součci i se svými čtyřnohými kamarády a v silné sestavě jsme mohli vyrazit na sobotní odpočinkovou etapu.
Začátek byl celkem nudný, neb jsme se po silnici museli dostat na Srní. Nicméně jsme si cestu zpestřili odbočkou k elektrárně Čeňkova pila - Pilu na vodní pohon, zde na soutoku Křemelné a Vydry,
postavil pražský obchodník s dřívím Čeněk Bubeníček. Zpracovávala především dřevo z lesních kalamit v letech 1863 a 1870, které sem bylo dopravováno Vchynicko-tetovským plavebním kanálem vybudovaným v letech 1799 - 1801. V roce 1908 byla pila modernizována a byla zde instalována tři vodní kola. Dvě poháněla dva druhy katrů pro různé druhy dřeva a třetí sloužilo pro pohon dřevoobráběcích strojů.
6. 11. 1912 bylo uděleno povolení přestavby pily na vodní elektrárnu. Bylo také vybudováno 3 kV vedení na dřevěných sloupech v délce 8,3 km, které napájelo z elektrárny celé město Kašperské Hory!!!
Původní náhon, z části vyzděný kamennými kvádry, v délce 105 m byl doplněn dřevěnými vantrokami dlouhými 136 m a podepřenými masivními pilíři.
Strejda Libor nám nechtěl prozradit kam strkal nos, takže o tom nebudeme spekulovat. Zde také Žabovka učinila k Žabově radosti první perforaci své duše (na této cestě).
V Srní
jsme poobědvali a napojili se na Vchynicko-tetovský plavební kanál. Ve své době to bylo nejenom technicky významné dílo, ale i zařízení, které otevřelo pro lesní hospodářství stovky hektarů těžbou dosud nedotčených lesů Šumavy. To bylo zvláště důležité po lesní kalamitě koncem 18. století, jíž padly za oběť tisíce stromů. Tím se také zajistila velká část palivového dříví pro Prahu.
Tento umělý vodní tok (jako spojnice Vydry a Křemelné obcházející nesplavný úsek Vydry pod Antýglem) byl postaven v létech 1799 - 1801 švancenberským inženýrem Josefem Rosenauerem. Jeho začátek je na Vydře pod bývalým Tetovem. Délka kanálu je 14,4 km, výškový rozdíl je 190 m, místy je až 5 m široké koryto, částečně vyzděné.
Plavilo se v něm metrové dříví do Sekerského potoka a dále říčkou Křemelnou do Vydry u Čeňkovy Pily. Ke svému účelu kanál sloužil ještě počátkem 20. století. Do roku 1958 byl využíván až po Rokytu. Ve třicátých letech 20. století byla z kanálu vybudována odbočka potrubím do nádrže pod Sedelským vrchem nad Srním, odkud voda z kanálu proudí do hydroelektrárny na Čeňkově pile.
Na několika místech po trase kanálu se dochovaly původní klenuté kamenné mosty a na mnoha místech zbytky vyzděného koryta.
Od kanálu jsme udělali krátkou vertikální vsuvku k Hauswaldské kapli. Hauswaldská kaple stávala několik set metrů od plavebního kanálu, u pramene v úbočí Kostelního vrchu, v nadmořské výšce 930 metrů. Píšu v minulém čase, neboť toto staré poutní místo bylo rozhodnutím rudých mocipánů v padesátých letech zničeno. Obec Srní tu roku 1820 nechala vystavět malou kapličku. Pro sílící proud poutníků byla hned vedle o čtyřicet let později zbudována větší kaple; ta byla roku 1901 dále přestavěna.
Po násilné likvidaci naší armádou 14.9.1957 při "budování" vojenského prostoru tu zbyly z obou kaplí jen základy a pár kamenů obvodového zdiva. Jako zázrakem odstřel kaple přečkala bez úhony soška Panny Marie Lurdské, která je dnes uchovaná v kostele v nedalekém Srní.
Co se tady stalo tak zvláštního? Kaple byla zasvěcena Panně Marii a postavena v místech, kde podle tradovaných zpráv došlo k řadě zázraků. Mezi ně patří několik zázračných uzdravení a záchrana dvou žen ohrožených útokem medvěda zásahem Panny Marie. Na toto místo přicházeli pak lidé, kteří špatně viděli nebo oslepli. Po očistě očí v pramenu vody začali opět vidět. Přicházeli i sedláci a dřevorubci, kteří byli po úrazech chromí. Po modlitbách k Panně Marii odcházeli z tohoto místa již bez pomoci, odkládali berle. Díky zázračnému uzdravování poutníků z celé Evropy se místu přezdívalo "malé Šumavské Lurdy".
Podél kanálu jsme se dostali až k jeho začátku na Antýgl.
Tady jsme se napojili na Otavskou cyklostezku, která nás zavedla na Modravu. Tady po obědě už za slunného počasí jsme vyrazili proti proudu Roklanského potoka
směr Tříjezerní slať, která měla být první alternativou této trasy. Na Rybárně však došlo k politováníhodnému skutku, který se stává jednou za deset let, odbočka byla minuta a plynule jsme tak přešli na alternativu číslo dvě – směr Oblík.
Minuli jsme i odbočku na Oblík, tentokráte regulérně, kvůli špatné viditelnosti a zastavili jsme se až na odbočce na Poledník. Tady jsme se po lehkém orosení trochu přioděli, neb nás čekala už jen cesta dolů.
Tedy, měla nás čekat jen cesta dolů, trochu jsme přehlédli jedno bezvýznamné údolíčko (na 2 km 200 m převýšení), které jsme museli překlenout. Cesta přes něj byla pěkná, o to nic, ale cedule okolo mluvily výmluvně. Byla to bývalá dopadová plocha dělostřelecké střelnice. Nepouštěli jsme se tedy do nějakých nerozvážností. Nahoře nás čekal zasloužený odpočinek.
Pak jsme se chvilku pohupovali po vrstevnici okolo Malého Babylonu, aby asi 2 kilometry před cílem začalo pršet právě ve chvíli, kdy jsme po kamenité modré strmě klesali k domovu.
Následují fota ze soboty:
Galerie ZačátekNeděle
Po sobotní odpočinkové trase nadešla královská Liborova etapa.
Nejprve Žabo Žabovce opravil opět pošramocenou duši
a pak jsme proti proudu Losenice dojeli k jejímu soutoku se Zlatým potokem. Ten byl naším vodítkem v další cestě. O tom že jeho jméno není jen tak nějaký výmysl svědčí mnoho starých štol nalézajících se na jeho břehu (zajímavé, že jen na pravém).
Zastavili jsme se u bizoního výběhu, kde jedna kráva právě porodila malé bizóně, Dáše jsme ze zad sundali ze štoly odneseného netopýra
V Řetenicích Libora upoutala NS Strážců hranice (malý bonbónek v podobě 2 km s 200 m převýšení), která nás zavedla až pod hrad Kašperk. Tady nám nějací mlaďoši na DH kolech potvrdili, že po červené na rozhlednu Na Sedle je to brnkačka, tak jsme vyrazili. Byla to brnkačka s horolezeckou vložkou, ze které se Jirkovi až botička rozbolavěla…
Kopec jsme nakonec ztekli a výhledy stály za to.
Cesta dolů byla naštěstí už sjízdná, takže jsme po nějakém čase i sedli na kola a pohodovou cestou za občasného krupobití se spustili do Sušice.
Tam jsme vyplenili cukrárnu, což po tomto výkonu bylo absolutní nezbytností a proti proudu Otavy se vrátili na základnu.
Zde začaly přípravy na pondělní pomlázku.
Obrázky z neděle:
Galerie ZačátekPondělí
Velikonoce bez pondělního zmlazování našich drahých poloviček by nebyly Velikonocemi. A tak se i stalo.
Po naplnění tradice jsme se pak rozloučili, poděkovali skvělému personálu a rozjeli domů.
Obrázky z pondělí:
Galerie Začátek
Zde jsou, staženy všechny velikonoční trasy z GPSky, avšak k zobrazení je nutno mít nainstalovaný Google Earth, což je možno udělat Zde.
Když na trasu klepnete pravým tlačátkem, můžete si zvolit výškový profil trasy.
A ještě obrázky z celého výletu:
Pátek Sobota Neděle PondělíZačátek
