Základní informace:
| Co: | Největší bikový marathon v Rakousku |
| Kde: | Bad Goisern a okolí - Rakousko |
| Kdy: | 13.7.2013 |
| Účastníci: | Milánek, Lukáš Kopecký, Péťa |
S více než 4.000 účastníky z 37 zemí je Salzkammergut Trophy největším MTB maratonem v Rakousku. Šest různých závodních tras – od 20 do 200 km – vede jedinečnou přírodní krajinou mezi městečky Hallstatt, Gosau, Obertraun a Bad Goisern, Bad Ischl a oblastí Ausseer Land. Kromě všech čtyř míst světového kulturního dědictví překonají atleti mj. také horu Salzberg vysoko nad městem Hallstatt nebo projedou kolem malebného jezera Gosausee - k vychutnání krajiny ale moc času ale asi moc času nebylo…
O tom že to není žádný outsiderový závod svědčí i to, že se jej zůčastní i olympijský vítěz Bart Brentjens (NED) a vícenásobný maratonský mistr Německa Max Friedrich nebo vítěz z roku 2011 Wolfgang Krenn z Liezenu (AUT).
S myšlenkou zúčastnit se tohoto závodu koketovali kluci už několik let a vždycky jim do toho něco přišlo. Až letos se zadařilo a Milánek s Lukášem se vydali na 120 kilometrovou trasu „B“ s převýšením 3848 m na tandemu, pro které byla vyhlášena zvláštní kategorie.
Jako doprovod, mimo soutěž, s nimi jel i Péťa.
Následuje Milánkův komentář k závodu:
Konečně se to povedlo! Do třetice všeho dobrého
Dva roky jsme se na tento závod domlouvali, a vždy do toho něco vlezlo - potřetí jsme už ničemu nedali šanci, a raději jsem nás přihlásil už začátkem dubna. Nicméně už od tuhé zimy jsme se individuálně připravovali - každý po svém. Občas nám přípravu komplikovaly menší či větší potíže v podobě náhlých viróz, ale také Lukášovo vykloubeného ramena. Asi stěžejní část naší přípravy bych viděl v najíždění kopců v okolí Gardského jezera, a pak finální testování našeho kompletně upgreadovaného tandemu. Už v Itálii jsme se domluvili s bratrem Petrem, že nám bude dělat jakéhosi pomocníka – řidiče, domestika, tlumočníka, v rámci možností a samozřejmě pravidel.
Ve čtvrtek večer 11. 7. 2013 jsem tedy naložil u našich tandem, abych se v pátek ráno už ničím nezdržoval. Ráno jsem vyrazil do Chebu nabrat Lukýna, a valili jsme to k bráchovi do Čerňovic, kde jsme přibrali ještě jeho i s kolem. Rovnou jsem mu předal kormidlo od galaxie v rámci úspor energie. Den předtím jsme se domlouvali, že pojedeme mimo rakouské dálnice, abychom nemuseli kupovat dálniční známku (kvůli 30km). Nicméně brácha si nevzpomněl, že máme na autě naší dálniční známku, a tak se vydal k Rakousku v duchu „i cesta může být cíl“. Po pár hodinách jízdy jsme dorazili do Bad Goisernu, kde jsme na první dobrou našli fotbalové hřiště, kde jsme rozbalili náš základní tábor. Pak jsme šli do centra městečka vyzvednout startovní balíček s číslem a detailním programem celé akce.
Již od pátku tu probíhalo spoustu akcí a doprovodného programu. Chvilku jsme koukali na eliminátor závod, a pak jsme šli dát dohromady kola a vyzkoušet je před závodem, ale hlavně roztočit nohy po tom sezení v autě. Projeli jsme si kus trati, abychom byli na druhý den alespoň trochu připravení. Ve 20:30 měla být rozprava o trati v českém jazyce, a tak jsme se vrátili z projížďky včas, abychom si to vyslechli. Jenže tam, kde jsme byli my, a kde nám řekli, že to má být, se nic nedělo, tedy kromě diskuzí závodníků, hlasité hudby a občasného promluvení komentátora. Tak jsme to zabalili a šli se převléknout. V plánu byla ještě návštěva výstavy kol. Po výstavě jsme se zastavili ještě na doplnění tekutin a vitamínů v místní irské hospůdce, a vložili jsme tam dva Guinesse, aby se líp spalo.
Ráno jsme dali vydatnou snídani,
vystáli si frontu na záchody, a hurá ke startu. Bratr Petr jel malinko napřed, jelikož jsem ho vyplašil, že ho nepustí na start, když nebude mít číslo. Jenže v tomhle mě teda Rakušáci dost překvapili, když se vedle nás na startu objevili nějací místní hoši na jednom kole, druhej na nosiči - v ne příliš střízlivém stavu a s cigaretkou u huby. Po kratičkém otrkání tam začali osahávat všem okolo kola, gumy a tachometry. Říkal jsem si, že tu v klidu mohl být i brácha. Taky jsem si vzpomněl na Zbynďu Pecháčka, ten by ty hochy asi sprovodil ze světa, kdyby mu před startem šáhli na kolo :-).
Za zvuku místních fanfár a známé skladby TNT od ACDC jsme vyrazili vpřed poprat se s nástrahami 120km trasy s převýšení 3848m. Nájezd a část prvního konce jsme měli najetou z pátku, tak nás nic nepřekvapilo. Začalo se v celkem dost poklidném tempu, ale to se dalo taky čekat. Na závodění bylo dost času. V jedné z prvních serpentýn jsme zaslechli: „Hele druhej tandem“, tak jsme věděli, že naše konkurence je před námi. Rychle jsme se zeptali, jak daleko, a dostali jsme celkem uspokojivou odpověď. Za chvíli už jsme viděli Peťu, jak na nás čeká, a ten říkal to samé. Dvě zatáčky před námi jsou oni. Malinko jsme za to vzali, abychom je měli na dostřel, nicméně jsme se k nim přiblížili dost rychle, tak jsme je prakticky jen pozdravili a poplácali, a raději pokračovali dál. Osobně jsem čekal, že se pole závodníků v těch kopcích roztrhá a pojede se v klidu s dostatkem místa. Ovšem to byl omyl. Kopce byly tak prudké, že tam jeli prakticky všichni srovnatelný tempo a místo aby se peleton roztrhal, tak se natáhl, jak nekonečný vlak.
To samozřejmě způsobilo problémy při najíždění do terénu, kdy se méně zkušení závodníci lekli kaluží a bláta, a slezli z kol. Tím se ucpala trať, a s málo obratným tandemem nebyla šance se tomuto počínání vyhnout, tak nezbývalo i nám nic jiného než sesednout z kola a tlačit v houfu jako ovce. Malinko jsem toho i využil, když jsem odběhnul na poslední, takovéto nervózní vyčůrání. Mezitím tandem tlačil Lukáš, čímž pošetřil i moje ruce. Z technického kamenitého výjezdu, který jsme tlačili, jsme se dostali na klasickou širokou šotolinovou cestu, kde už se dalo jet. To samé, co se stalo při prvním kontaktu závodníků s technickou pasáží ve výjezdu, se odehrálo i v prvním technickém sjezdu. Jo jo jo, zase se to zasekalo a zase se kus muselo tlačit. Ale i to jsme překonali. První delší a rychlejší sjezd
Za chvíli pak přišla první občerstvovačka, kde jsme doplnili zásoby a vyrazili dál. Naštěstí už trať nebyla tak ucpaná a dalo se jet, jak člověk chtěl, ale i tak měl člověk kolem sebe pořád nějaké závodníky. Na trati se vytvořili skupinky závodníků stejné výkonnosti, kteří spolu jeli, a my jsme se s některými častokrát předjížděli. Záleželo, jestli se jelo do kopce nebo z kopce. Častokrát jsme si taky vyslechli pochvalná slova a obdiv, a to jak od českých, tak i cizích bikerů. Atmosféru závodu umocňovali všude možně stojící diváci a fanoušci s rachtačkama a zvonci.
Někteří dokonce přejížděli z místa na místo, aby toho viděli co nejvíc. Díky všem, bylo to opravdu parádní. Postupem času jsme dostali víc a víc sebevědomí, kolo fungovalo perfektně, a tak jsme začali závodit, kde to jen šlo. Najednou jsme se ale přistihli, že už nás to zápolení s ostatními singlistmi stojí možná zbytečně až moc sil, a tak jsme malinko ubrali na důraznosti a pokračovali dál. Nejtěžší moment závodu přišel zhruba v půlce trati, kdy jsme objeli Hallstadské jezero a začali jsme stoupat k horní stanici lanovky (zubačky) nad Hallstatem. Nekonečné serpentýny zaříznuté v prudké stráni, úzká prašná cesta s volnými kameny, kde opravdu všichni tlačili, tak my jsme jeli. Tandem se totiž nedá postavit na zadní, a když je dobře obutý, jen tak nehrábne. To byla naše výhoda. Ani nevím kolikrát jsem říkal zleva zprava ve všech možných jazycích (moc jich neumím), a tak občas došlo i na to, že jsem si musel pomoct ruka. Prostě jsem ty závodníky, co nechtěli nebo nemohli uhnout, musel odstrčit. Ve třech čtvrtinách kopce jsem už toho měl opravdu dost, a ptal jsem se Lukáše, jestli neslezeme. Rezolutně to zamítnul, a tak jsme šlapali dál. U horní stanice se přešlo z terénu na asfalt, a tím se i změnil sklon silnice. Samozřejmě že k horšímu. To už i Lukáš uznal, že budeme raději tlačit. Na kole nejel nikdo!!!
Opět jsem předal tandem Lukášovi, abych ulevil rukám. Bylo neskutečné, že se našel nějaký borec, který Lukášovi pomohl tlačit i přesto, že měl svoje kolo. Díky. Jeli jsme už bez našeho domestika Péti, protože po jednom sjezdu píchnul, a už nás nedojel. Na vrcholku tohohle šíleného stoupáku jsme se shodli, že už jsme dozávodili, a už to budeme muset nějak co nejrychleji dojet. Vzalo nám to prakticky všechny síly. Na trati se už prakticky nic zásadního neodehrávalo.
Ve výjezdech jsme jeli, co to šlo, dokonce jsme i jednou zase tlačili, a ve sjezdech jsme předjížděli pomalejší bikery. Na poslední občerstvovačce na nás čekal Peťa který nám jel naproti, a poreferoval o zbytku trati, co nás čeká. Naštěstí to bylo prakticky už jenom z kopce.
Za chvíli dorazil Peťa, a tak jsme se vydali k hospůdce, bohužel bylo něco po čtvrt na šest a otvírali až od osmi. Jeli jsme tedy do kempu, abychom se umyli a odpočinuli. Péťa zatím zjišťoval, jak je to s květinovým ceremoniálem a vyhlášením vítězů. Na telefonu jsem měl už zprávu s výsledným časem a umístěním. Byla tam i ne moc dobrá zpráva a to, že kamarádka a velká favoritka na vítězství Zuzka, závod nedokončila, protože spadla a musela být ošetřena u doktora. Přejeme brzké uzdravení. My už jsme věděli, že jsme závod v naší kategorii vyhráli, a tak nezbývalo moc času. Opláchli jsme se hadicí a šli čekat na výše zmíněný květinový ceremoniál. Šlo o to, že dostaneme nějakou květinu, a až v neděli dopoledne bude klasické vyhlášení, kdy dostaneme i cenu pro vítěze. Od šesti do půl deváté jsme tam čekali, kdy nás vyhlásí, společně s Mirkou Špalkovou, která taky čekala, neboť taky vyhrála svojí kategorii, ale žádné vyhlášení nepřišlo.
V neděli dopoledne jsme absolvovali vyhlášení vítězů, a pak už jsme jeli domů.
Zhodnocení:
- na fotbalovém hřišti kvalitní zázemí – pitná voda, záchody s toaleťákem, mytí kol, masáže
- neskutečná atmosféra umocněná všudypřítomnými fanoušky (prý byli na trati už v pět ráno, kdy se startovala 211km trasa)
- naše trasa byla na 95% jenom o síle, těch technických pasáží tam moc nebylo, když měl člověk chvilku času, viděl neskutečné scenerie a úžasné výhledy - paráda
- určité zklamání bylo u vyhlašování, kde mimochodem mluvili na 99% jenom v němčině
- občerstvovací stanice byly rozmístěny přesně podle potřeb závodníků a byly narvané vším možným od sladkého po slané – prostě pecka
Na závěr bych chtěl poděkovat všem, kteří nám pomohli tento závod absolvovat. Byl to opravdu nevšední zážitek, na který nikdy nezapomenu. Bylo to super. Díky!
Začátek
