Základní informace:
| Co: | Jarní splutí Ohře |
| Kde: | Nebanice - Sokolov |
| Kdy: | 15.5.2009 - 17.5.2009 |
| Účastníci: | viz. fotodokumentace |
Po roce odmlky jsme zase absolvovali jarní splutí Ohře pořádané stříbrňáky zastoupenými Vencou Beranem.
Předvíkendové počasí slibovalo, že si vody opravdu užijeme, konec konců, jak jsme na to u Vencova akcí zvyklí – jeho Boj s nepohodou se stal již okřídleným.
I sešli jsme se v pátek večer pod nebanickým mostem, kde jsme založili základní tábor.
Po jeho dokončení, jsme se vyčerpaní odebrali do místní restaurace občerstvit a posilnit. Kluci začali posléze hrát a hospoda byla naše. Za chvíli se objevila i naše stará známá Beruška, která si na nás též vzpomněla a i se k nám měla. Předloni vyznamenající se taneční mistr si tentokráte nedodal odvahy a nechal Berušku pouze jejímu partnerovi. Ta byla jednu chvíli velkým lákadlem. Honza sice říkal, že má už dost Bórovo ladění rádia a že si raději sedne na zem, ale zlí jazykové říkali, že padl Berušce k nohám.
video pěvecké produkce po kalíšku..(otevírá se v .MOV)
Opuštění restauračního zařízení bylo poznamenáno drobným deštěm, který se v noci změnil v regulérní liják. Ranní probuzení však již bylo suché. Olověné mraky sice vládly krajině, ale nepršelo z nich.
Po snídani a zušlechtění fasád jsme se nalodili a vyrazili.
Jen co jsme hrábli do vody, museli jsme dát nějaké občerstvení v podobě klasického řízečku s česnekem. Pamatujíc si předloňskou vodu, vzali jsme na loď i paraplata, která byla letos, na rozdíl od minule, používána v klidných pasážích jen jako plachtoví raftu.
V Kynšperku jsme přirazili k tábořišti a dali polední pauzu. Oběd nás tak vysílil, že jsme se svalili na louku a všichni umřeli. Exhumace nastala asi po hodině. Sbalili jsme se, dofoukli ušlou podlahu raftu a vyrazili.
A zde došlo k neplánované a o to hezčí příhodě. Přesto, že jsme celí rozradostnělí, po šťastném probuzení, dělali docela hluk a Bóžan i troubil, až na vodě asi kilometr po proudu jsme zjistili, že nám chybí Jirka s Honzou. Jirka šel do vody poslední, aby zjistil, že jeho háček stále tvrdě spí na louce. I nechal nás odjet a sám vyjel kousek proti proudu. Když tam čekal několik minut, které se mu zdály býti nekonečnými, začal volat a pískat. Na to Honza slyšel a probudil se. Jaké však bylo jeho překvapení, když objevil, že je na louce zcela sám. Chvíli tomu nevěřil a pak utíkal k řece, zda ještě někoho po proudu neuvidí. Neviděl! To už Jirka nevydržel a záludně skryt proti proudu se začal smát, což bylo pro Honzu velkým vysvobozením. Škoda, že to nebylo zaznamenáno, myslím, že bychom s tím uspěli v lecjaké soutěži.
Po cestě jsme ještě jednou cvičně za jízdy dofoukli podlahu a Šabina nás vítala otevřenou náručí.
Sjeli jsme rozbořený jez (otevírá se ve .wmv) a utábořili se. Protože do Šabiny dorazili i študáci z tělovýchovné fakulty, spěchali jsme do občerstvovny, abychom zabrali dostatečný počet míst, což se posléze ukázalo jako prozíravé. Paní hostinská nám připravila domácí brsalát s domácí sekačkou – co víc jsme si mohli přát. Večer za námi přijel i Štěpán s rodinou a Lubko. Ten na rozdíl od Hřenska nemusel požívat „smutné prášky“, tak se veselil a přátelil i s paňáčky.
Kluci svou muzikou strhli k tanečním rytmům i študáky, což bylo příjemnou pochvalou, že jejich muzika oslovuje i mladou generaci.
Po příchodu do stanu nás čekalo nemilé překvapení. K ucházející podlážce raftu se přidala i vyfouknutá matrace. Zkusil jsem ji nafouknout, ale bezvýsledně. Díra byla silnější, než výkon pumpy. Tak jsme spali na tvdým. Matrace mi připomněla i krátkou epizodku z budování tábora v Nebanicích, kdy jsem si ji hezky tvrdě nafouknul,
abych zjistil, že ji v nafouknutém stavu do stanu/ložnice nedostanu. Snažil jsem se ze všech sil, ležíc pod ní jsem ji našířku dovnitř dostal, ale už neotočil. Rezignoval jsem tedy, matraci vypustil a nafouknul až uvnitř stanu. Mladej mi doma říkal, že to tak děláme vždycky – asi už jsem úplně blbej, nebo to nafukoval on….
Ráno jsem trochu podlehnul panice, když jsem slyšel nějaké hlasy, především však Jirku, který stále něco povídal, tak jsem se vysoukal ze spacáku a vylezl ven. Venku však byl jen Jirka. No, zalézat zpět se mi nějak nechtělo, navíc venku bylo hezky, tak jsem se jal připravovat snídani.
Když byla hotová, zjistil jsem, že je asi čtvrt na osm, to znamená, že jsme vstávali už před sedmou – hrůza. Jenže do tvrdého stanu se mi zpět moc nechtělo. Ale to už vylézali i ostatní, tak to bylo veselejší.
Sportovně-kulturní vložku nám pro dopoledne připravili študáci, kteří se učili jezdit na lodích u splavu. Kluci jim k tomu zahráli a Bóžan každé cvaknutí doprovodil fanfárou.
Ještě jsme odoperovali Bórovu nohu, který si chtěl vzít kus šabinského mostu s sebou na Stříbrnou a vyrazili jsme.
Na Černém mlýně jsme dali občerstvení, Jirkovi tentokráte loď neujela, tak se o zábavu postaral Beník, který se nejprve sápal Vencovi do lodě a když se mu to nepovedlo, alespoň pocákal Hanku.
Když jsme projížděli okolo Tisové, vzpomněli jsme si, jak minule Franta přelézal za jízdy větev tak šikovně, že smetl do vody jak druhého zadáka Bóžu, tak i na vedlejším raftu jedoucího Štěpána.
V Citicích jsme pak svedli boj o ulovení petky s pivem, kterou Bóžovi vyhodila ze člunu Jana, protože právě nejel jak ona chtěla... chápete to... Ekologické cítění nakonec zvítězilo a láhev jsme vylovili.
Sokolov nás přivítal za chvíli. Ještě sjet kousek pod most a zastavit u Masky. Bóžan to chtěl dát pozadu, určitě kvůli tomu, aby se nám lépe přiráželo ke břehu a také aby holky neviděly ty vlny, když pojedou pozadu, ale nesetkal se s jejich pochopením, ba přímo s tuhým odporem. Bylo to docela rychlé a trochu zmatené, takže jsem to ani nestihl zdokumentovat.
Na rozdíl od předpovědí se Jirkovi-Vencovi povedlo naplánovat perfektní akci se suprovým počasím (až na můj spálený krk a Jany obličej (nedostal jsem souhlas ke zveřejnění, ale mohla dělat dobrou reklamu ve výloze u řezníka – jen ten citrónek do úst :-) ). Takže Venco díky a napřesrok doufám zase…
Začátek Den 1. Den 2. Den 3.