Jak mnozí z Vás ví, jeden z kluků z Kluče (Petr) už žije v Irsku dva roky. Mezi tím se za ním podíval brácha a nyní i my s maminkou. Chtěl bych se s Vámi podělit o pár poznatků, postřehů a fotografií z těchto cest.
Hlavní zážitky a i fota pak budou z cesty poslední, která se uskutečnila od 18. do 24. září letošního roku.
Do Dublinu, kde Petr bydlí, jsme přiletěli v úterý pozdě večer. Petr s Renatou (jeho přítelkyně) na nás čekali na letišti a byli jsme odvezeni do domečku, který mají pronajatý a kde bydlí ještě s jedním mladým párem, k ubytování.
Středa byla vyhrazena prohlídce Dublinu
Ráno neuvěřitelně svítilo Slunce,
po prognózách, kterými nás před příjezdem Petr neustále bombardoval, v nichž nás připravoval na hroznou zimu, to byl jev nevídaný. Když jsem po snídani vyšel ven, viděl jsem něco napsáno na poznávacích značkách automobilů. Tedy, samozřejmě tam byl písmeno-číselný kód, ale nad ním, drobnými písmeny, ještě tři slova, bylo to irsky Dublin. Na tomto místě jsem se projevil jako Američan, objevil jsem, že se v Irsku mluví i Irsky - ostuda (první postřeh) ! Ne jen anglicky. No mluví, moc se irsky nemluví, ale dětí se irštinu učí ve škole a na dopravních značkách se používá dokonce jako první.
Do centra jsme se přemístili double-deckerem, jeli jsme samozřejmě v prvním patře,
ono to většinou ani jinak nejde, neb je dole plno. Jet nahoře, úzkými ulicemi "bez řidiče" - docela zážitek a že s ním místní autobusáci umí uhánět. (druhý postřeh - většinou to byla Volva)
Konečná byla blízko nové dominanty města The Spire (věž, jehlan, hrot, tenký stonek…) všechna tato slova jsou pro stavbu příznačná.
Od věže jsme se dali jižní částí O'Connell Street přes řeku Liffey směrem k Trinity College, jejíž exteriéry a nádvoří jsme si prohlédli. Od nejstarší univerzity pak cesta následovala k Dublinskému hradu, jež zdaleka není tak výstavný jako Pražský. Dále pak okolo Chist Church Cathedral (název jsem nechal tak, protože můj překlad - katedrála Kristova kostela se mi zdá dost krkolomný) k největší katedrále Dublinu - Katedrále sv. Patrika.
Památek bylo v tu chvíli dost, tak jsme to vzali přes architektonicky zajímavé obchodní centrum Stephen's Green
do stejnomenného parku, kde jsme měli štěstí a narazili na výstavu fotografiií zvících velikosti bild boardu s tématikou příroda. Fakt fantastické záběry.
No, a tam odtud jsme při cestě jen nakoukli do levnějšího obchoďáku řetězce Pennis (postřeh číslo tři - dublinci jsou asi tak trochu schizofrenní, protože celkem udržují ve městě čisto, nehází nedopalky ne zem, ale tady - tady byl neuvěřitelnej bordel, toto slovo musím použít. Něco vezmou do ruky, vyzkouší to a prostě z ruky pustí na zem).
To už byl před námi zlatý hřeb dne - návštěva Old Jameson Distilery, manufaktury mého moku oblíbeného!
Po její návštěvě se kruh uzavřel a opět jsme stáli u dominanty - The Spire.
Úplně jsem zapomněl, velmi zajímavá byla návštěva restauračního zařízení. Když říkám restauračního zařízení, myslím tím prostor k restauraci těla (i duše). Tyto prostory se i Irsku dělí na zhruba tři kategorie: hotely (tam jsme nebyli), bary a restaurace. Zastavím se tedy u těch dvou. Jako první jsme navštívili bar Vat House. Toto je pro Irsko typická restaurace vyznačující se neopakovatelnou atmosférou i vybavením. Osm píp s různým pivem není výjimkou o kořalkách ani nemluvě. Zajímavostí jsou i takzvané Whiskey Tasting Trails, kdy si za přiměřený obolus koupíte tématický výlet po whisky různých, nebo i stejných druhů. Třeba a samozřejmě irská whiskey, americká whisky, skotská a podobně, kdy dostanete k ochutnání většinou čtyři panáky daného výletu. Co se stravování v tomto druhu restauračního zařízení týče, tak, budu se bavit o hlavním jídle, sestává se většinou z hranolků, příloha v podobě nějakého "špenátu" tam také je a k tomu na jednom talíři dostanete naservírovanou bagetu s nádívkou, která se rovná názvu jídla v jídelníčku. Takže, když si dáte kuřecí nugety, dostanete je v bagetě, když si dáte rozbíf, dostanete ho v bagetě, když si dáte vepřové nudličky, dostanete je v bagetě…. prostě a v podstatě dostanete housku s bramborami. Ale chutné to docela je.
Tento typ zařízení restauračního je ve velké většině, na rozdíl od klasických restaurací, které jsou v menšině (až snad na Clifden, kde jich bylo docela dost). Tyto restaurace se pak velmi podobají těm našim a podává se v nich jídlo s naším srovnatelné. Když jsem u toho jídla, opět trochu předběhnu, právě v Clifdenu jsem ochutnal a i snědl typické irské jídlo Irish Stew. Je to směs jehněčího masa (byly to krásné libové oříšky, přímo ořechy) vařená s velkým množstvím snad veškeré kořenné zeleniny a brambor. Taková hustá bramboračka, podává se v hlubokém talíři, spíše míse a je toho asi litr. Přiznám se, že jsem po dně brambor nechal, maso vyzobaje, protože jsem byl pln. (čtvrtý postřeh - jídlo ani pití není úplně nejlevnější, hlavní jídlo v baru 8 - 12 E , v restauraci 16 - 25 E (o hotelech ani nemluvě), pivo 4 - 5 E, 1/4 litru vína 6 E, expreso 3 E)
Druhý den ve čtvrtek jsme si půjčili auto a vydali se na druhou stranu, na západní pobřeží, tedy přes celé Irsko. Cesta po dálnici ubíhala poměrně svižně, musím přiznat, že rychlostní limit (myslím 120 km/h), byl překračován. Po asi dvou třetinách cesty dálnice skončila, skončila i placka, kterou jsme doposavad projížděli, krajina se začala zvedat, vlnit a také i cesta - úzká a klikatá.
(postřeh číslo pět - když se blížil první kopec viděl jsem, že celý rozdělen nějakou čárou, když jsme přijeli blíž a vyhoupl se za ním další, čára pokračovala. Nejprve jsem si myslel, že je to nějaký plynovod, nebo něco takového, ale dalším přiblížením jsem zjistil, že se jedná o kamennou zídku na sucho postavenou, která vedla několik kilometrů a byla vlastně hranicí pozemku. Takovouto sítí je tamní část Irska doslova protkána)
Dorazili jsme do hrabství Galway, kde první zastávkou byly Mohérovy útesy.
Nikdy jsem na žádných jiných útesech nebyl, tak nemohu srovnávat, ale byly opravdu vysoké (200m vysoké a 8km dlouhé). Během jejich návštěvy se vyjasnilo, opět klika na počasí, proto je v galerii tolik snímků, jednou jsou bez sluníčka jednou se sluncem….
Po procourání útesů jsme opět nasedli do vozu a po nějaké době dorazili sídelního města stejnojmenného hrabství Galway. (postřeh č. 6 - všichni iři chlastají) Na to mi už dávno Petr upozorňoval, říkal: "Počkej ve čtvrtek!" Byla to pravda. Večer jsme vyrazili do centra a opravdu - tam to žilo! Ulice plné, bary plné, tam kde se hrálo na živo k prasknutí
a ještě jeden, téměř pohled z jiného světa se naskytl - všude se míhaly lepé děvy oblečeny do koktejlových šateček, v páskových střevíčkách, popřípadě v šortkách a tričičkách vyletněny jako na plážový ples a to bylo kolem 12°C! Pravda, byly pěkně rozjařeny, konec konců jako všichni okolo. Ale nedovedu si představit dívky u nás takto oblečené jdoucí na diskotéku?!
V barech se nadalo sednout, ani skoro stát, veškeré místo mezi stoly, od stolů k baru, prostě všude stáli lidé, v ruce pivo a vítečně se bavili, někteří mezi nimi tancovali, ti kolemstojící jim pro to ohleduplně dělali prostor…, ještě jeden zážitek, když jsem se prodíral k baru pro pivo, přede mnou stojící Ir se náhle otočil a razil do mě, v té situaci očekávaný jev, nicméně několikrát se mi omluvil, i když bylo vidět, že je pod vlivem. (postřeh č. 7 - na koho jsem po celý pobyt narazil, byl slušný)
Po ulicích se producírovali různí kejklíři a baviči, jak jsem již řekl, žilo to tam.
Ráno, v pátek, jsme sedli na kůň a přesunuli jsme se do oblasti Connemara s tím, že projdeme Connemarský národní park. Měli jsme na to dva dny, tak jsme moc nespěchali. Cestou jsme navštívili, teď nevím jestli tam bylo napsáno věžový hrad, nebo věžové město, no prostě v Aughnanure - teď je to úplně jasný, kde to bylo. No a proto že jsme jeli těsně kolem pobřeží zastavili jsme, neboť kluci se MUSELI vykoupat v Atlantiku, to prostě museli! Po koupeli jsme pokračovali do Clifdenu a rekognoskovali terén pro výlet do parku. Pro informace jsem si museli zajet ještě pár kilometrů do centra parku Letterfracku. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili. Že park má přístupné pouze tři okružné trasy, ovšem v celkové délce jen kolem osmi kilometrů. Situaci jsme přehodnotili a protože ubytování jsme měli potvrzené na oba dny, řekli jsme si, že Diamond Hill ztečeme zítra.
Vyhledali jsme ubytování, které bylo systémem B&B (bed and breakfast - nocleh se snídaní, velmi slušné ubytování s velkokapacitní snídaní - 25-35 E/noc) a šli se porozhlédnout po městě. Právě zde jsme, k Petrovu údivu, narazili na hojnost restaurací o nichž jsem se zmiňoval již dříve. Zvolili jsme restauraci rodinného typu, jak jsem ji nazval, obsluhovala tam, zřejmě majitelka, paní, taková jak si představuji Angličanky - neurčitého věku, snad kolem padesáti, štíhlá až hubená, bílé pleti (myslím tím neopálené, ne černošku), s kostěnými brýlemi, na hlavě šátek na babku a ještě k tomu na vlasech síťku. K ruce měla zřejmě syna, takového náctiletého výrostka, kterého výpomoc viditelně bavila, když ho asi po hodině našeho pobytu "propouštěla", vystřelil z hospody, bundu si oblékaje mezi dveřmi. Byla to pohodová restaurace s přátelským klimatem. Když jsme tam přišli druhý den, místo chlapce tam bylo nějaké děvče a vypadalo to, že mají plno, nicméně, když přišla majitelka a viděla našeho vyslance Petra, vyloudil se na její tváři upřímný úsměv a zorganizovala to tak, abychom se vešli.
Sobota ráno nás přivítala oblačným nebem, když jsme vyráželi vstříc Diamantové hoře. Byl to vlastně první větší styk s irskou přírodou, když opomenu Atlntik, ale ten je mezinárodní. Jali jsme se vystoupati na kopec jehož vrchol byl ve výšce 445 m n.m.. Cesta k němu vedla zprvu po dřevěném chodníku, proč,
se ukázalo okamžitě, když jsi sestoupil mimo něj. Jako by jsi šlápl/šlápla do houby. Všudypřítomný vřes absorbuje neuvěřitelné množství vody, která nesteče ani ze svahu, který je pořádně příkrý. Dále pokračovala přímo po svahu, teď již skalnatém, Diamantové hory. Díky rychle měnícímu se počasí, kdy se střídala mračna se sluncem, se mám naskytoval pokaždé jiný pohled na záliv pod/za námi. V půli kopce se zvednul vítr, jaký jsem asi ještě nezažil a přes moji aerodynamickou postavu jsem měl opravdu co dělat, aby mi to nesfouklo dolů. Maminka, lehká holka, takové štěstí neměla, ne že by ji to smetlo, ale prásklo to s ní o zem. Nicméně, vrchol jsme dobyli všichni.
Cestu zpět, myslím cestu z parku do Clifdenu, jsme absolvovali po Sky road - vyhlídkové pobřežní trase s návštěvou Clifdenského hradu.
Neděle byla ve znamení přesunu zpět na východní pobřeží a byla zpestřena výletem do Wicklovského pohoří a místního národního parku. Bohužel jsme neměli moc času na jeho poznání a pouze jsme prolétli jeho asi nejatraktivnější trasu. Přesto jsme se vysápali na Corrigasleggaun 794 m vysoký, ale mnoho dalších cest nám zůstalo nepoznáno. Pro případné zájemce doporučuji na výlet celý den, možná i dva, nevím. Počasí - klasika, když jsme vycházeli trochu mrholilo, ale po 400 m se to začalo probírat až do vítězného slunečna, prostě zase klika.
Pondělí zbylo už jen na kratičkou cestu k Dublinskému zálivu, balení a odlet domů.
Galerie:
Cesta
Dublin
Moherovy útesy, Galway
Cesta do Clifdenu
Connemara
Wicklow Mountains
Dablin, [irsky Baile Átha Cliath]
hlavní město Irské republiky v provincii Laighean u Irského moře, má 495 781 obyvatel (2002). Kulturní, průmyslové, obchodní a přístavní středisko státu. Průmysl vlnařský, bavlnářský, koberců, masný, čokolády, tabákový, automobilový, lihovarnický, pivovarnický (Guinness), chemický, průmysl hnojiv, obuvnický. Dopravní křižovatka (přístav, letiště, železnice). Katedrála sv. Patrika (13. století), Christ Church (z roku 1038), radnice, parlament a jiné památky. Akademie, muzea, národní galerie, knihovny, divadla. Dvě univerzity (založeny 1592 a 1909). - Osídlení Dublinu je doloženo od 3. století, v letech 832-1170 hlavní město dublinského království, vytvořeného Vikingy. Od roku 1152 arcibiskupství, v roce 1170 byl dobyt Angličany, roku 1172 obdržel práva města Bristolu, odkud přišli angličtí kolonisté. Dublin byl střediskem anglického panství v Irsku (oblast Pale). Od 17. století hospodářský rozvoj, Dublin se stal jedním z center irského národního hnutí. V roce 1916 zde proběhlo dublinské (velikonoční) povstání, potlačené Britskou armádou. Od roku 1922 hlavní město Irského svobodného státu (od roku 1937 Irské republiky)
Zpět
Dablinská věž,
nebo oficiálně Monument světla - vysoká 120 m, průměr u země 3 m na vrcholu 15 cm.
Stojí na místě bývalého Nelsonova sloupu na O'Connell Street, který byl zbourán v roce 1966. Původně měla být vztyčena k výročí tisíciletí, ale kvůli potížím se její stavba opozdila a byla dokončena v červenci roku 2003. Stála 4 000 000 Eur.
Zpět
Trinity College, [irsky Coláiste na Tríonóide]
byla založena roku 1592 královnou Elizabeth I jako "matka universit" a je nejstarší v zemi.
Je postavena v centru Dublinu oproti původnímu irskému parlamentu. Má rozlohu 190 000m2 s množstvím atraktivních budov postavených ve starém ale i novém stylu.
V rámci univerzity je i největší knihovna v Irsku, obsahuje 4,25 milionu svazků a každoročně se její obsah rozrůstá o všechny knihy, které byly daný rok vytištěny ve Velké Británii a Irsku, což představuje cca 100 000 kusů. Je v ní uložena i Book of Kells - rukopis z roku kolem 800 našeho letopočtu, psaný keltským mnichem. Obsahuje čtyři zpěvy Bible v latině, je bohatě zdobena barevnými a iluminujícími ornamenty a patří k jedné z nejlépe dochvavších se knih středověku takto zdobených.
Zpět
Old Jameson Distellery
byla založena Skotem Johnem Jamesonem v roce 1870 v Dublinu. V roce 1971 se její výroba přesunula do Corku. Jameson je nejprodávanější irskou whiskey a v roce 2004 se stala svou produkcí nejrychleji rostoucí whiskey na světě, je třikrát destilovaná a na rozdíl od skotských whisky, které při sušení sladu používají rašelinu, se zde suší antracitem, který jí dodává širokou škálu chutí a vůní.
Vyrábí se v osmi krocích:
1. krok - skladování - původně se skladoval sladový i nesladový ječmen ve 100kg pytlích a s nimi se manipulovalo, samozřejmě ručně!
2. krok - sladování - sladový ječmen se suší asi 5 dní nad antracitovým kouřem.
3. krok - mletí - sladový i nesladový ječmen se mlel v mlýnech s vodním pohonem.
4. krok - příprava zápary - slad byl smíchán v nádržích s rotačními hrably s vodou a temperován na 63°C. Zde je základ přeměny škrobu v zrní na cukr.
5. krok - fermentace - zápara se přečerpá do větších nádrží, kde dochází přeměně cukru na alkohol. Po 80 hodinách je získán 8% alkohol.
6. krok - destilace - destilovna je srdcem destilérie a jak bylo hezky řečeno destilace je umění jak separovat alkohol od vody. Vše se odehrávalo v měděných zařízeních. Jak již bylo zmíněno, Jameson je destilován třikrát na rozdíl od většiny amerických bourbonů, které jsou destilovány jen jednou a skotských whisky, které bývají destilovány dvakrát.
7. krok - zrání - whiskey je čepována do dubových barelů, ve kterých před tím zrálo sherry. Toto dodává Jemesonu svou jedinečnost, zlatavou barvu, vůni, chuť i část taninů ze dřeva při zrání uvolněných.
8. krok - ředění a stáčení - po uzrání se whiskey naředí na obsah 40% alkoholu a toto je konec cesty od zrna do lahve.
Zpět
Connemara National Park
je součástí oblasti Connemara v hrabství Galway. Rozkládá se na rozloze okolo 2000 ha scénických hor, rozsáhlých rašelinišť, vřesovišť a travin. Některé z hor parku jako Benbaun, Bencullagh, Benbrak a další jsou součástí známých 12 Benů (hor). Park byl založen a pro veřejnost otevřen roku 1980 a je jedním ze šesti národních parků Irska. Vstup do parku je z Clifdenské strany od vesnice Letterfrack.
Většina nynějšího parku byla částí Kylemorského opatství a Letterfrackké průmyslové školy. Nyní je park ve vlastnictví státu.
V minulosti byl využíván hlavně pro zemědělství, jako pastviny pro dobytek a ovce a pro pěstování zeleniny. Mnohá rašeliniště pak extenzivně využívána jako zdroj paliva.
Nyní je pro návštěvníky parku připraveno mnoho prostředků k odpočinku i poznání: 3-D výstava, video a audio show o parku, jeho fauně a flóře, místo pro piknik i restaurace.
Zpět
Pohoří Wicklow
leží v severo-jižní rovině, vybíhá z jihu Dublinu protíná stejnojmennou oblast Wicklow a končí v oblasti Wexford. Nejvyšším vrcholem je Lugnaquilla vysokým 925m, přičemž Kippure je se svými 757 metry nejvyšším bodem Dublinu, do kterého ještě patří, což pro mne bylo překvapením, neb Dublin vypadá jako jedna velká placka.
Celý park je hojně navštěvován, hlavně o víkendech především dubliňany pro svoji mnohostrannou příležitost k rekreaci. Lze zde rybařit, raftovat, samozřejmě chodit po kopcích i horolezovat. Je zde i klášterní osada Glendalough, která byla založena sv. Kevinem v šestém století a zbořena 1398 anglickými oddíly.
Zpět
Galerie:
Cesta
Dublin
Moherovy útesy, Galway
Cesta do Clifdenu
Connemara
Wicklow Mountains
