Základní informace:
| Co: | Výlet na kole do Himálaje |
| Kde: | Shimla - Srinagar |
| Kdy: | 11.8.2012 - 2.9.2012 |
| Účastníci: | Milan st., Venca Beran, Petr, Jura ze Zlína, Jura z Brna, Pavlína, Hanka, Jásin, Taho |
12.8. 13.8. 14.8. 15.8. 16.8. 17.8. 18.8. 19.8. 20.8. 21.8. 22.8. 23.8. 24.8. 25.8. 26.8. 27.8. 28.8. 29.8. 30.8. 31.8. 1.9.
Letos jsem si splnil životní sen a projel jsem s partou, nebojím se říci, kamarádů podhůří Himálaje.
Himálaj, Hindúkuš, Kchun-lun… , to je jedno, hory na lidská jména dbají jen málo. Himálaj byl počat před 80 miliony let při dělení pradávného kontinentu Gondwany. Od něj se tehdy odtrhla Indická zemské deska a vydala se na samostatnou pouť teplými vodami pradávných oceánů. Nepospíchala, za každý dlouhý lidský rok urazila jen pár centimetrů. Jenže historie Země se lidskými roky nedá měřit. Ubíhaly sta tisíce a miliony let a odvážně plovoucí Indie se začala nebezpečně přibližovat k velké Euroasijské desce na severu.
Jestli se tehdy z vesmíru nějaký nesmrtelník díval, určitě přivíral strachem oči. Hrozivé divadlo mohlo začít. Tvrdá páteř sopečných vyvřelin se srazila s nepříliš pevnými sedimenty Euroasijské desky a zajela pod ně jako ostrý nůž. Zemská kůra se svíjela, sténala, praskala a porodní bolesti zvedaly gigantické masy výš a výš k nebi. Obrovské kry se lámaly jako suchá kůrka chleba. Zrodilo se nejvyšší a nejmladší pohoří světa a jak já nyní již ze své zkušenosti říkám – hliněné hory.
Cestu jsme s Vencou Beranem podnikli s cestovkou CK Rajbas, dle jejich itineráře pod vedením Petra Sajaka a ďábelského indického řidiče Jásina.
Cesta vedla ze Shimly přes Tatapami, Sarahan, Sanglu, Nako, Tabo, Lossar, Keylong, Sarchu, Leh a Kargil do Srinagaru. Je tedy zřejmé, že jsme se pohybovali v té „nejrušnější“ části Indie, ve státech Himáčalparadéš a Džamu a Kašmír, jehož součástí je i Ladakh.
Jak je to s historií tohoto, pro mě trochu zamotaného, kraje:
Kašmír je historické území a bývalé knížectví v Himálaji, dnes nárokované a spravované Indií, Pákistánem a částečně i Čínou. Území se dnes dělí na indický spolkový stát Džammú a Kašmír, Azád Kašmír a Severní oblasti (spravované Pákistánem) a čínskou část Aksai Čin.
Raná historie zná město Šrínagar jako obchodní středisko v předním Himálaji a křižovatku karavanních cest mezi přední, střední a jižní Asií. Šrínagar a okolní oblast sehrála dále jistou roli při šíření buddhismu a hinduismu a při uplatňování odpovídajících mocenských zájmů. V 7. stol. nezávislý pod vládou místních hinduistických dynastií, od 1346 muslimské. V roce 1586 připojen k říši Mughalů, 1757 k Afghánistánu, 1819 ke státu sikhů, od 1849 knížectví pod britskou kontrolou. Po rozdělení Indie 1947 mahárádža usiloval o samostatnost, ale po napadení Pákistánem připojil knížectví k Indii, která pomohla vpád odrazit. Boje zastaveny za přispění OSN na linii příměří, která je dosud faktickou hranicí. Konflikt pokračoval v Indicko-Pákistánských válkách a teprve dohoda v Šimle v roce 1972 otevřela cestu k možnému kompromisu.
Toť historie Kašmíru a nyní malé osvětlení pojmu Ladakh. "La Dags" znamená “země vysokohorských sedel”. Ladakhu se říká “Malý Tibet”, protože místní lidé praktikují budhismus už tisíce let. Ladakh byl zhruba od 10. století samostatným královstvím, které bylo důležitou křižovatkou na hedvábné stezce. Vládnoucí dynastii založil potomek králů ze sousedního Tibetu. Ladakh má okolo 300000 obyvatel a většinu z nich tvoří právě Tibeťané, druhou menší skupinou jsou muslimové, kteří se v Ladakhu usadili po vesměs nespěšných dobyvatelských nájezdech ve 13. – 17. století. Co se nepodařilo výbojným muslimům, dokázali Dogerští princové, kteří se Ladakh podmanili v polovině 19. století a začlenili jej do svého státu Džemů a Kašmír, jehož součástí je Ladakh dodnes.
V Ladakhu žije i řada uprchlíků z Tibetu jenž je od roku 1951 součástí Číny. Komunistická Čína nemá v lásce žádné náboženství a tak začala tibetskou kulturu postupně měnit. Zbourala řadu klášterů, spálila řadu posvátných textů,… začala do Tibetu stěhovat řadu Číňanů z jiných provincií, aby naředila podíl tibetské kultury. Došlo to až tak daleko, že se dnes v Tibetu pořádají tradiční čínské festivaly, lidé sice mají tradiční obleky, ale už se zpívají současné čínské písně, hraje k tomu čínská hudba … Mladá generace je zmanipulována a už ani netuší, co je tradiční tibetské a co není… Pravá tibetská kulturu pomalu umírá pod “číňanizací”.
Pokud chcete v dnešní době poznat, jak vypadá tibetská kultura, není na světě lepšího místa než Ladakh. Ladakh byl navíc po dlouhou dobu uzavřený. Cizincům se bránil až do 70. let. Jak říkal Jásin, když byl poprvé v Lehu (hlavní město Ladakhu) v roce 1973, jezdily zde 4 auta. Nyní Ladakh žije především z turistického ruchu.
Takže, toto bylo něco slov do úvodu a nyní k cestě samotné.
Poznámky do deníčku zapsal Venca a já mu je občas kurzívou oglosoval.
12.8.2012 - neděle
Do Indie jsme odletěli přes Dubaj,
přistáli v New Dehli, kde na nás již čekal Jásin – indický ďábelský driver! Kola jsme naložili i s krabicemi do jeho vozu Tata a vyrazili směr Kalka. Skoro bych zapomněl. Ještě jsme podnikli malou tour po Dílí, když jsme chtěli směnit něco tvrdé měny za jejich místní, neb se nám kurz na letišti nezdál výhodným. Později se však ukázalo, že toto rozhodnutí nebylo právě nejvýhodnějším. Tour po Dílí však, jako vstup do Indické republiky, stála za to!
Začínají zápisky z Vecova deníčku, kurzívou jsou Milanovy glosy:
Za městem stavíme na oběd – čapáty (placky), dahl (dahlbat – omáčka z čočky) vařené kořeněné brambory, zelenina a trocha sýra. Vše dost pálí a Milan proto trochu fňuká. ---Dost fňuká---. Napil jsem se vody na stole, a když jsem zjistil původ (plastová nádrž na slunci před hospodou) nemám nejlepší pocit. Uvidíme, co na to můj kachní žaludek a Gin.
Chceme dojet až do Shimly, ale po dopravní zácpě po cestě se vracíme k původnímu plánu a jedeme pouze do Kalky. Řízení a provoz v Indii je téma na samostatný román. Dojezd za tmy byl, alespoň podle nás, dramatický. Bydlíme v hotelu „KUMAR PLAZA“. Sprcha nic moc, Milan trochu ztrácí nervy. Večeři nám zařídili na pokoj, na vyžádání „not spicy“. Nepálí, tedy jsme spokojeni. ---Jak, kdo, mně teda pálí jako čert!---
13.8.2012 - pondělí
V noci, kolem druhé hodiny, nás probudili komáři. Rozsvíti lsme a zdi byly takřka černé. Nastala bitka. Nacucané se nám celkem dařilo vybít, hbití hladoví však zůstávají. Rozsvítili jsme tedy světlo v koupelně a pustili stropní ventilátor na plný pecky. To nás do rána asi zachránilo. Když Jásin ráno viděl naše ťupky (možná nejen od komárů) ---spíše od blech--- prohlásil pamětní větu „That´s India!“. ---To ještě nevěděl, jak hluboký význam tato jednoduchá věta bude mít!---
Snídaně naproti v „bufíku“ nemá chybu. Placky (paranta-bramborové) a klasické přílohy. Pálí, ale už i Milan si zvyká. ---No, moc si nezvykám--- Výborný čaj s mlékem.
Autem pak jedeme do Shimly.
Shimla - “Hlavní letní město” Britské Indie leží na úbočí jižního Himachal Pradesh ve výšce 2100 m. V koloniální době byla nejvýznamnějším horským střediskem v Indii a v letním období byla vyhlášeným centrem společenského života Britů. Je vystavěno v koloniálním stylu, který je z něj cítit do dnes.
Má 163 000 obyvatel ( rok 2001) a rozlohu 25 km2.
Zde absolvujeme prohlídku chrámu Jakhu, zasvěcenému opičímu bohu Hanumanovo. Já si zde nechávám požehnat hinduistickým mnichem.
Chrám s mnoha soškami boha Hanumana je stejně jako ostatní hinduistické chrámy hodně barevně vyzdobený. Váže se k němu legenda, že právě zde odpočíval Hanuman na své cestě z Himálaje, když nesl zázračnou léčivou rostlinu sanjeevani booti.
Kolem chrámu se zdržuje množství makaků, kteří jsou uctívaní jako poslové Hanumana. Lidé je sem chodí krmit posvátným prasadem. Opice jsou na to zvyklé a drze si tuto výsadu vynucují. Kradou nejen jídlo, ale také brýle nebo fotoaparáty. Někdy jsou dosti útočné a je třeba při pohybu kolem chrámu a při focení dávat pozor. Cestou k chrámu je několik krámků s občerstvením, kde mimo jiné nabízí za 5 Rs (plus vratná záloha) zapůjčení dřevěných holí. Z holí mají opice respekt a pouhé klepání holí o zem vám při focení a prohlídce zajistí klid.
Kousek za Shimlou (2 260 m) montujeme kola
a sjíždíme nádherným sjezdem k řece Satluj do Tatapani (667 m).
Řízení vlevo pro nás zatím není žádná sranda. Ubytováváme se v nádherném hotelu (Spring view). Jdeme do termálních koupelí. Voda v bazénku byla teplejší než horká,
a tak si do ní troufáme až po částečném ochlazení několika kýbly studené vody.
14.8.2012 - úterý
Ráno vyrážíme proti proudu řeky Satluj (čti Satluž) mírným stoupáním (nahoru dolu).
Po cca 50 km si ve vesnici Saginy dáváme oběd a po 80 km v Nogli (1392 m) poprvé nandáváme kola na auta
a dojíždíme do Sarahanu. (2165 m).
Hledáme ubytování v klášteře a v hotelu, je ale plno. Bydlíme proto v hostelu. Nejdříve teče jen studená voda, pak jde z kohoutku zase pára ---šla i ze studeného!!---. První průjem. Milan má problém si umýt zadek. Prohlížíme si klášter,
po večeři si sem zajdeme ještě před spaním zameditovat.
15.8.2012 - středa
Ve 4:30 h nedobrovolný budíček, bubny, hudba a zpěv. Procesí asi vyzívá k modlitbě. Ráno sjíždíme do Jeori (1392 m) a pak dále po silnici proti proudu řeky (nahoru/dolů)
až do Wangtu, kde probíhá stavba vodních elektráren. V okolí stavby je cesta úplně rozbitá. Dáváme si proto oběd a nakládáme kola. U Karchamu opouštíme řeku Satluj a pokračujeme proti proudu řeky Baspa jedním z nejhezčích údolí (Sangla valley) na kolech.
Šlapeme do Sangly (2700 m) --- děsnej kopec ---
16.8.2012 - čtvrtek
Ráno si dáváme lehkou aklimatizačku do našeho prvního sedla Chitkulu (3 460 m). Zde jsou v těsném sousedství dva chrámy – hinduistický i budhistický.
Zdá se, že jde o příklad bezproblémového styku různých náboženství. Poprvé si uvědomujeme, že se pohybujeme v opravdu extrémních horách a převýšení jsou značná.
Po sjezdu do Sangly
nakládáme kola a poprvé se setkáváme s motorkáři na Royal Enfieldech (kultovní indická motorka), kteří jedou stejnou trasu.
Absolvujeme pěší výlet nad Sanglu k pevnosti Fort Killa. Po cestě navštěvujeme také budhistický klášter a točíme s prvními modlitebními mlýnky.
Ze Sangly sjíždíme stejnou cestou do Karchamu a uvědomujeme si, jak strašný kopec jsme vyjeli. Napojujeme se opět na Satluj a po hrozné silnici stoupáme do Recong Peo. Zde si večer v hotelu dáváme první indickou kořalku, asi whisky. Také zde při dojezdu zjišťujeme, že Milan má 1. defekt (drátek) na zadním kole.
17.8.2012 - pátek
Ráno jdeme vyřizovat permity ke vstupu do zakázané zóny, do r. 1998 úplně nepřístupné území. Při tříhodinovém čekání na výkon úředníků absolvujeme mimo jiné i demonstraci a výdej stravy pro chudé od jakési „armády spásy“.
Opět se potkáváme a spolupracujeme s motorkáři.
Konečně dostáváme papír s fotografií (permit). Nastupujeme do auta doháníme časovou ztrátu, silnice „hrůza“, bagr a řízený zával nás zbrzdil o další 2 hodiny.
Zkoušíme se dostat k Tibetským hranicím,
ale vojáci jsou jiného názoru, takže se vracíme zpět na hlavní. Dojíždíme proto až do Naka (3 600 m n. m.) autem.
Zde nocujeme společně s motorkáři. Výborná večeře, Milan si dává špagety a super bramborovou polévku, já „Kašmír kofta“ – zeleninová koule jako karbanátek ve výborné omáčce. ---Poprvé jsem si na výletě pochutnal---.
18.8.2012 - sobota
V Naku prohlídka kláštera
a vyjížďka do sedla do výšky 3830 m. Pak sjezd k řece Spiti do výšky 2980 m.
V Horlingu oběd, klasika rýže dhalbhat. Podle řeky stoupáme až do Taba (3320 m).
Ubytováváme se v klášteře (moc příjemno), který je pře 1000 let starý. Je zde velký nádherný „čorten“. Prohlídka kláštera. Po ní svačinka v „Germany bakeries“ ---Exklusivní!!--- . Jasin si udělal ve svém autě z našeho rumu jeho bar ?. Během dne dosáhla teplota 48°C na slunci (32°C ve stínu).
19.8.2012 – neděle
Ráno vyjíždíme na kolech opět proti proudu řeky Spiti. Po cestě se objevují louže, tušíme, že důsledek včerejších bouřky, kterou jsme večer viděli za kopcem. Po cca 40 km je první bahenní zával.
Ten s přehledem obtlačujeme. Také Jásin s autem ho zvládá, i druhý a třetí. 5 km před Kazou (dnešní cíl) je další zával a ten je již pro všechny (my, motorky i Jásin) nezdolatelný.
Padá rozhodnutí, že nabalíme kola a pojedeme zítra i bez auta. Ubytováváme se v kempu. Společný nocleh v jedné místnosti s dvojlůžkem.
Po večeři, zavaleni z obou stran, dlíme pod horou MONK v super campu. Zával proti směru jízdy odstraněn, po směru – práce skončila v 7:00 PM.
20.8.2012 – pondělí
Ranní zprávy vypadají optimisticky, tedy odbalujeme kola, přenášíme zával s nadějí, že bude zprůchodněn a Jásin nás během dne, nejpozději v Lossaru dojede. Šplháme přes Kazu na Key Monastery.
Key Gompa – jeden z nejfotogeničtějších a největších klášterů v údolí Spiti. Leží ve výšce 4116 m a byl postaven v 11 století. Je zde mnoho dávných buddhistických svitků a maleb. Je domovem mnoha buddhistických mnichů i sester. Po prohlídce kláštera, kdy jsme poprvé viděli v akci lámy při modlení a „diskošce“ (troubili na trubky, řinčeli činely a bubnovali v chaotickém neladu) a obědě padáme z 3950 na 3620 zpět ke Kaze a stoupáme nekonečných 50 km v pekelném vedru (42°C) plynule nahoru/dolů do Lossaru. Jásin stále nikde!
21.8.2012 – úterý
Ráno Jásin hlásí problém s autem a vyráží napřed do opravny s tím, že nám po opravě pojede naproti. My vyrážíme opět proti proudu řeky Spiti do sedla Kunzum Pass (18 km), kam dorážíme před polednem a naměřená výška je 4556 m n. m.
Provádíme obřad pověšení praporků s mantrami (vyplatil se, Jásin se pro nás kus cesty opravdu vrátil). Z Kunzum Passu sjíždíme ostrým 12-ti km sjezdem k řece Chandra a v „motorestu“ Batal si dáváme oběd a přečkáváme přeháňku.
Pokračujeme sjezdem podél řeky, vjíždíme do krásně zeleného údolí a těsně za Chantru potkáváme Jásina. Tuto etapu jsme věnovali strejdovi Liborovi, neb byla nabyta vydatnými brody. ---Já jsem ji definoval jako cestu 53 km dlouhým kamenolomem---.
Přestala mi fungovat vidle .
Autem dojíždíme do Keylongu, bydlíme ve slušném hotelu. Dojezd v hluboké dobrodružné tmě.
22.8.2012 – středa
Probouzíme se do nádherného rána. Autem přejíždíme kousek za Jespu, tam sundáváme kola a stoupáme podle řeky Bhugu do sedla Bara Lacha La (4930 m).
Odtud sjíždíme na oběd, který dáváme v plátěném motorestu. Po obědě pěkné poležení.
Poté dále klesáme podle řeky do Sarchu (4300 m n. m.). zde se ubytováváme v hotelu „Gangri“ z vlnitého plechu.
Výška je už dost cítit. Za sedlem Bara Lacha La se opět mění ráz krajiny v poušť.
23.8.2012 – čtvrtek
Ráno vyrážíme ze Sarchu s koly na střeše, Necháme se omylem vysadit ještě 250 výškových metrů před prvním sedlem Nuchli La (4950 ) (chtěli jsme až nahoru, protože nás čekalo ještě jedno vyšší sedlo).
Potom sjíždíme na oběd (4750 ) do motorestu
a stoupáme do druhého sedla Lachalung La (5086 ),
odtud sjíždíme do Pangu. Ubytování ve stanu, spíme s Milanem v kuchyni. Začíná pršet a věci ve stanu jsou přikrývány igelitem (stan ve stanu).
Sledujeme přípravu tibetského národního jídla momo, které nám chystají. Noc v kuchyni přinesla mnoho silných zážitků. Milan má podrobnosti ve stěžovacím notýsku.
Výňatek ze stěhovacího notýsku:
24.8. ráno
Noc strávená v kuchyni motorestu na kamenném lůžku byla dostatečně silným zážitkem!
Po rozpuštění večerní družné zábavy, zbylo lůžko jen pro mne. Zalehl jsem do spacáku a začal se kroutit jako had, bych nalezl polohu těla takovou, kdy se mi budou z lůžka vyčnívající kameny zapichovat pouze do měkkých částí těla. Nakonec se to povedlo a snad jsem i zabral. Když jsem se chtěl otočit, zjistil jsem, že mi na posteli v mých nohách sedí jedna z indiánek a rozhodnou řečí asi hodnotí uplynulý den. Nechtěl jsem ji skopnout, tak jsem trpěl na levoboku. Když mi začalo brnět celé tělo, naštěstí se zvedla a šla za neustálé diskuze uklízet kuchyni. Uvolnila tím však místo u mého lože pro tři indiány, kteří se sem hned sedli a pokračovali s kuchařkou v konverzaci. Za neustálého tlučení nádobí a šplouchání vody se kuchyně stávala čistoskvoucí.
Venca mezitím svým občasných chrápnutím důrazně naznačoval, kdo je zde pánem situace, což ve mně budilo negativní reakce.
Po prvním úklidu kuchyně se obsluha za neustálé hlasité diskuze chystala k večeři.
Po večeři opět úklid nádobí a čaj s indiány. Když už se konečně zdálo, že zaberu, odfouknul svou první salvu páry Papinův hrnec. Začal jsem se kroutit jako had, neb tři večerní mátové čaje potvrdili močopudné předpoklady. Indiáni konečně opustili mé lože a šli spát do vedlejšího baráčku, tak jsem se mohl poprvé uvolniti.
Indiánky konečně zhasly a zalehly v kuchyni. Začala mi být zima a jednu nosní dírku mi zacpala rýmička. Druhá, volná dírka však ve výšce 4500 m nestačila mé plíce zásobit drahocenným kyslíkem a začal jsem se dusit.
Venca již regulérně chrápe! Nemám ho rád!
V půl jedné se poprvé budí indiánské dítě a dožaduje se matky. Ta však nereaguje a dítě naštěstí brzy zase usíná.
Ve dvě se na loži ztopoří Jásin a dává si své cigárko.
Ve tři se podruhé budí indiánské dítě a opět chce maminku.
Jdu potřetí na záchod a oblékám si druhé kalhoty a triko.
Pak jde na záchod Venca. Mé pudy jsou tak nízké, že bych mu nejraději nastavil nohu, ale ovládám se!
Konečně svítá, budí se indiánky a začínají s přípravou snídaně – končí můj dostatečně silný zážitek z noci v kuchyni motorestu v Pangu.
24.8.2012 – pátek – 5351 m n. m.
Ráno vyrážíme z Pangu autem, vyjíždíme na 40 km dlouhou náhorní plošinu, kterou přejíždíme.
Sundáváme kola ve výšce 4900 m n. m.
a šlapeme do sedla Toglang La ve výšce 5351 m.
I do 5351 m n. m. jsme vyjeli v krátkém rukávu i kalhotech, nahoře dost foukalo, 12 °C. Při šlapání v takových výškách se člověk nesmí prudce zadýchat, přichází okamžitě pocit bez kyslíku, motání hlavy.
Odtud sjíždíme po nádherné asfaltce
až do vesničky Rumtse (4222). Autem dojíždíme do Lehu. Údolí do Upshy se vyznačuje fialovými barvami.
V Upshy narážíme na řeku Indus
a po jeho proudu dorážíme do Lehu. Ubytováváme se ve slušném hotelu My Flower a po zběžné prohlídce centra si dáváme výbornou večeři v zahradní restauraci.
25.8.2012 – sobota
Ráno vyrážíme taxíkem na prohlídku budhistických klášterů v okolí. Jako první jsme navštívili klášter Shey.
Shey bývalo letní královskou rezidencí a bývalým hlavním městem Ladakhu. Kolem cesty do kláštera je dlouhatánská zeď poseta modlitebními mlýnky.
Čističky lamp před gompou připomínají příběh z Bible, kdy jen panny s vyčištěnými lampami byly připraveny posvítit ženichovi a byly spaseny. Druhá největší socha Buddhy, která je z 18-tého století je z mědi, je pozlacená a je vysoká 12 metrů a představuje zobrazení Sakjamuni Buddhy. Také má modré oči. Gompa s tímto vzácným Buddhou se neotvírá často.
Druhý byl Thiksey
Klášter Thiksey stojí na kopci a je fotogenický především zdálky. Chrám Maitreja je ústředním chrámem kláštera.
Vyobrazení "kola života" a utrpení hříšníků. Je zde ohromná thankga v Ladakhu, která se jednou za 12 let rozvinuje na stěnu kláštera. Příště to bude v roce 2016. Uvnitř gompy visí krásné rituální bubny. Bubnování mnicha oznamuje, že začne půža.
Klášter ukrývá knihovnu se spisky z 18-tého století.
Dřevěná socha zobrazující milostné spojení strašného tisícirukého modročerného Bodhisatvy s rozzuřeným pohledem v jeho býčí hlavě s jeho ženským protějškem – na koni
V poledne se těšíme na maso a pivo. Jdeme do vyhlášeného „steakhousu“, velké zklamání, je svátek a nepodává se pivo ani maso. Odpoledne si prohlédneme královský palác a klášter Soma Gompa v Lehu.
Královský palác v lehu byl inspirován palácem v tibetské Lhase, avšak již dávno pozbyl své slávy a výstavnosti. Dnes je to „vybydlená“ stavba, která se však postupně rekonstruuje.
Návštěva trhu s tibetskými suvenýry (snažíme se podpořit uprchlíky z Tibetu). Kupujeme tibetskou a ladakhskou muziku na CD.
Něco gurmétství:
- oblíbená restaurace Pinguin Garden
- Tandori – hliněná pec, svislé špízy
- Panner – sýr
- výborný zázvorový čaj
Při večeři několik blackoutů, výpadky proudu několikrát denně jsou obvyklé.
Fota ze soboty 25.8. Začátek26.8.2012 – neděle
Na 9 h objednáváme taxi a jedeme do kláštera Spituk, na jehož úpatí leží nejvýše položené letiště na světě - letiště v Lehu.
Klášter Spitok byl údajně založený již v 11. století, v době, kdy tudy procházel Rinčhen Zangpo, jedna z nejvýznamnějších osobností ladackého buddhismu. Tehdy zde sídlili mniši staré buddhistické školy zvané Kadampa.
Klášter byl přestavěn v 15. století s nástupem nové školy Geluppa, takzvané Škole žlutých čepic, k níž se dnes hlásí i Jeho svátost 14. dalajlama Tandzin Gjamccho. Ten má svůj palác v nedalekém Choklamsaru a každý rok se sem vrací, aby zde přednášel o učení a životě. Škola žlutých čepic je relativně mladá, vznikla ve 14. století v Tibetu a v Ladakhu nyní patří k nejrozšířenějším.
Klášter rozhodně stojí za důkladnou prohlídku, trochu stranou od hlavní budovy na malém návrší. Upoutá pozornost návštěvníka malý dukhank. Svatyni tantrického boha, ochránce řádu Gelupa si hinduisté, často záměrně, pletou s chrámem zasvěceným krvelačné bohyni Khálí.Tady vás nejvíce pohltí atmosféra, zakryté rituální masky jen umocňují tajemnost místnosti. Mniši zde pravidelně dolévají mističky olejem a zapalují svíčky. Masky představují hněvivá božstva, své tváře smějí odhalit pouze v den festivalu. Vypadají hrůzostrašně, ale jejich působí blahodárně: ochraňují buddhismus od všeho zlé o a zahánějí zlé démony. Nejčastěji se můžete setkat s modrým a zeleným Mahakalou.
Pokračujeme do kláštera Phyang, tento klášter na nás působil omšele a bezvýznamně.
Klášter Phyang byl postaven v 16. století králem Tashi Namgyalem. Ten nechal oslepit svého bratra, aby se zmocnil trůnu. Postavil klášter, aby se vykoupil ze svého hříchu.
Phyang patří řádu červených čepic Kagyupa.Do vesnice Phyang se můžete dostat po cca 4km dlouhé odbočce ze silnice mezi Lehem a Nimmo. Klášter stojí na ostrohu, který vytváří jakousi hradbu, za kterou se schovává zbytek vesnice a roztomilá terasovitá políčka.
Reputace tohoto kláštera byla nedávno pošramocena, když jeden z jeho dvou představených vstoupil do politiky a stal se členem Národního shromáždění vládní strany kašmírských muslimů, což možná vysvětluje výstavbu nového velkého kláštera v těsné blízkosti starého.
27.8.2012 – pondělí
Ráno vyrážíme z Lehu a sundáváme kola u odbočky na klášter Alchi, kam vyjíždíme na kole.
Chrámky v Alchi patří k jedněm z nejstarších v celém Ladakhu. Pochází z doby, kdy se tibetský buddhismus poprvé objevil v této oblasti.
Budovy nejsou nijak architektonicky zajímavé, zato však skrývají cenné nástěnné malby. Mandaly a styl maleb se dosti liší od toho, co můžete vidět v jiných klášterech.
Vracíme se na hlavní a pokračujeme po silnici do Nurly.
Po cestě strašně prachu a dýmů z náklaďáků.
Téměř nekonečné vojenské kolony. Následuje prohlídka kláštera Lamayuru
s obědem a na nocleh dorážíme do Mulbekhu.
28.8.2012 – úterý
Ráno z Mulbekhu na kolech vyrážíme už v 7:20 h, abychom unikli jednosměrné koloně. Po cestě víc než spousta prachu a dýmu. Milan ztrácí nervy a vyhlašuje indické armádě válku. Nakonec v pohodě dorážíme před Kargil, kde nakládáme kola. Autem přes sedlo Zoji la sjíždíme do Sonamargu, kde se ubytováváme.
Za sedlem se mění ráz krajiny do zelené.
Sjezd ze sedla byl trochu dramatický, den před námi tu bahenní lavina smetla auto s kusem silnice, momentálně na silnici před námi padají kameny, které spouští stádo ovcí nad námi. Jásin projíždí nebezpečné úseky na plný plyn. Po ubytování padl návrh využít služby zdejších koňáků a nechali jsme se vyvést koníky krásným údolím pod ledovec.
Měli jsme trochu strach, že cestu s našimi kily na hřbetě nepřežijí. Hned po příjezdu se nás ujímají zdejší veksláci a nabízejí ubytování v hausbótech ve Srinagaru i joint ihned.
Večer jsme měli pocit, že celou hospodu máme v pokoji.
29.8.2012 – středa
V 5 hodin po probuzení muezzinem jsme zjistili, že hospoda je znovu v našem pokoji. Hotel připomíná průchoďák, kterým prochází celý Sonamarg a vede zde permanentní diskuze připomínající kmenové bitky. Protože prší, jedeme cca 20 km autem a pak na kole závěrečných 32 km před Srinagar.
Ve Srinagaru se ubytováváme v nádherném hausbótu a po obědě balíme kola do krabice a poté jdeme nakupovat dárky. Večer si užíváme v salónu s trochou rumu.
30.8.2012 – čtvrtek
Ráno v 4:30 h máme objednanou loďku a jedeme se podívat na zeleninové trhy, které probíhají z loďky do loďky na jezeře.
Poté jedeme autem do nádherných zahrad původem ze 17. století Mugal Garden a Nishat.
A pak do hinduistického chrámu nad městem, odkud je výhled na Srinagar. Pak prohlídka výroby kašmírských koberců a trochu povinný nákup za půjčené auto. Po obědě vyvalování na hausbótu a předbalování na cestu domů. --- Venca asi tři až čtyřikrát za sebou…--- Večer nás Jásin pozval na výbornou kašmírskou večeři a pak na hausbótu v salónku večírek na rozloučenou.
Fota ze čtvrtka 30.8. Začátek31.8.2012 – pátek
Protože zde dlíme poslední den, dovolujeme si luxus pozdější snídaně na hausbótu, pak dobalujeme a jedeme na letiště.
Odbavení viz. zvláštní pojednání ve stěžovacím notýsku.
Na palubu jsme nastupovali těsně před odletem. V New Delhi dáváme kola do úschovny a jedeme se ubytovat do objednaného hotelu „Relax“. Taxikáři nás vyložili na začátku velmi rušné ulice a do hotelu docházíme obtěžkáni zavazadly pěšky, aniž tušíme, zda tam vůbec je.
Výňatek ze stěžovacího notýsku:
Vnitrostátní let Srinagar – New Dehli byl jedna velká šikana.
Začalo to ještě před letištěm, kdy jsme na kontrolním vojenském check pointu museli kompletně vyložit auto i s koly a projít rentgenovou kontrolou. V bláhové naději jsme si mysleli, že na základě této kontroly to bude na letišti jednodušší. Nebylo!
Hned za vraty na nás svými rentgenovými paprsky mrkal další kontrolní bod. Po jeho absolvování nás čekal další blázinec, kdy u „Příletů“ jsme museli vyplnit příletový/odletovýformulář.
Následoval check in, to už za asistenci jakýchsi pohůnků, kteří se snažili svým vlivem oslabit byrokraticko-vojenskou chobotnici, protože čas našeho odletu byl již nachýlen.
Po vydání palubních lístkujeme si mysleli, že máme vyhráno. Nikoliv!
Následoval další rentgen s osobním filcungem a po něm již nástup do gejtu (vše samozřejmě bez jakýchkoliv informačních cedulí, takže jsme po letišti pobíhali jako hadr na holi).
U vstupu na schodiště mi však zastavil ozbrojenec s nabitým samopalem, že prý nemám zkontrolovaný a označený baťoch s foťákem?!? Následuje ještě speciální osobní kontrola již třikrát rentgenovaných osobních zavazadel, kdy z baťohu jde ven úplně vše. Pan nejdůležitější se kouká i do hledáčku aparátu.
Vyhlašuji indické správě válku!
Naštěstí přibíhá pohůnek a koriguje interes veledůležitého o mé zavazadlo. Dostávám razítko a průchod do letadla je volný. Běžíme kolem hodin, které ukazují 14:00 – čas našeho odletu, nicméně podstupujeme ještě jednu kontrolu a k modrám razítkům dostáváme ještě červená.
Konečně vstupujeme na palubu. Přestože jsou letušky milé, nemohu se odprostit od předchozích zážitků – válka Indii trvá.
Jaké si z toho vzít ponaučení:
- na letišti být minimálně o tři hodiny dříve
- při osobním filcungu nemít u sebe v kapsách nic
- v palubním zavazadle mít maximálně 3 věci (Vencovi sebrali i šňůru na prádlo, chtěli mu sebrat i čelovku, protože blikala a mohl by s ní signalizovat (v poledne)?!?!, Jurovi sebrali originálně zabaléné koření
- obrnit se trpělivostí a nervy pokud možno nechat doma
1.9.2012 – sobota
Protože nám letadlo letí až večer, využíváme čas k prohlídce New Delhi. Začínáme Lakshmi Narayan Temple – zde je spousta svastik (hákových křížů), jež byly symbolem dokonalosti Árijů, kterým klášter patřil, a byly v pozdější době zneužity Hitlerem.
Poté jsme navštívili Sikhský klášter Sikh Temple – Bangla Sahib Gorundwara. Sikhové mají 5 symbolů, mimo jiné turban, plnovous a šavli. V chrámu neustále zní jejich písně živě zpívané za doprovodu nástrojů. Sikhové rozdávají jídlo příchozím a provozují v komplexu špitál.
Pak okolo indického parlamentu přijíždíme k India Gate.
Následuje prohlídka hrobky významného muslimského císaře Humaynuse, stavba zařazena do světového kulturního dědictví.
Jako poslední navštěvujeme Bahai Temple – významné novodobé architektonické dílo ve tvaru lotosového květu.
Následuje přesun na letiště, 3 krabice s koly jsou rozmočeny vodou a vypadávají z nich věci. Po hodině neřešení šéfy sami krabice opravujeme a jdeme na odbavení. Nástup do letadla absolvujeme prudkým tryskem. Takové loučení s Indií jsme si nepředstavovali.
2.9.2012 – neděle
Noc a ráno (10 h) trávíme v Dubaji na letišti. Celkem zkušeně jsme vybojovali spací lehátka, pak vcelku příjemný let do Prahy. ---Móóóc příjemný, vypili jsme Arabům všechen alkohol v letadle---
Pár postřehů závěrem:
- Asi největším překvapením bylo zjištění, že na kole to ve vyšších výškách jde lépe než pěšky. Muselo se jet do lehkého zadýchání a pak to bylo v pohodě. Na vrcholové spurty to ale fakt nebylo!
- Himálaje jsou, alespoň tam kde jsme byli, opravdu hliněné hory
- V Kašmíru jsou kasárna úplně všude
- V Lehu působili moravští misionáři, stále je zde po nich pojmenovaná škola
- Finišery nepoužívají jen na asfaltovou směs, ale i na směs hlíny a kamene
- Lidi, které potkáváme, nám hodně fandí
- Celou trasu odjedeme v krátkém rukávu a krátkých kalhotách
- Tata je nejlepší auto na světě
- Nepochopitelná nám zůstala funkce policejních check pointů
- Přejezd do muslimské části je zřetelný (neprůstřelné vesty vojáků, obrněná vozidla)
- Nezhubli jsme!!
- časový posun 3,5 hodiny
- Průjem je jen otázkou času – přijde! Glorifikovaný Ercefuril na mě nezabírá, funkční byla kombinace Endiaronu s živočišným uhlím (2+2)
- Na zadek se skvěle osvědčil Sudocerm
- Alkohol lze koupit jen ve speciálních zamřížovaných „prodejnách“. Je levný a dobrý (Old Monk Rum)
- Kašmířané jsou hrdí a stále touží po nezávislosti
Zde je mapa celé trasy a tabulka s nějakými daty o cestě
Začátek
