Velká Fatra 2003

Základní informace:

Postřehy:

• Hlavní problém je, že celá Velká Fatra je národní park a tím pádem se tam nesmí jezdit na kolech. Nicméně Slováci to tak neberou (alespoň ti, na které jsme narazili), ale člověk musí být k přírodě šetrný. I s kolama se dá nadělat (hlavně při sjezdech a brzdění) pořádná paseka.
• Úžasná příroda
• Každý den se alespoň nějaký úsek vynášel, ale cesty po hřebeni stály za to.
• Bezvadní lidé
• Bezhlaví řidiči
• Slušné ceny
• Skoro všude měli čepovanou kofolu, ale nestála za mnoho.

Mapy:

• Velká Fatra – letná turistická mapa, vydání 1989, 1:100000. Novější a podrobnější by byla lepší – doporučuji.
• Malá Fatra – letná turistická mapa, vydání 1989, 1:100000

Foto, komentář:

• tandem Panzer

Den 1.  Den 2.  Den 3.  Den 4.  Den 5.  Den 6. 

Den 1. - po přesunu

Vyšná Revúca - po žluté (cesta 8604) - Magury, tvrdý výjezd (obr.1) ke kolibě pod Sedlem pod Ploskou - možnost občerstvení (pitná voda, žinčica), od koliby jedeme stále po žluté do sedla a ze sedla na Ploskou (Obr.2). První vrchol - 1532 m.n.m..

Obr.1	Obr.2

Na ploské už po hřebeni, po červené, celkem pohodová pěšina, krásné výhledy, směrem na Kyšky (travers a krátký výnos) a dále přes Suchý 1550 m.n.m. na Ostriedok - nejvyšší vrchol V. Fatry - 1592 m.n.m. (Obr.3.) Z Ostriedoku na Krížnou 1574 m.n.m. (bývalá, možná ještě je, radarová stanice). Odtud na západ do polorozpadlého hotelu Pod Královou studňou asi 1350 m.n.m., nyní je tu bufet s možností občerstvení (i teplá polévka) jako jeden ze dvou, na který jsme při výletech narazili.

Obr.3	Obr.4

Od hotelu zpět na Krížnou a z vrcholu, tentokráte na východ, opět po červené na Rybovské sedlo (velmi, velmi strmý a poměrně dlouhý sjezd po louce. Stále po červené přes Repiště 1239 m.n.m., kousek snášíme (to naštve nejvíce) (Obr.4) a trilovým sjezdem do Prašnického sedla 1030 m.n.m..

Zde se oddělujeme od turistické značky, odbočujeme doleva a po svážnici (široká zpevněná cesta na svážení dřeva) klesáme do Suché doliny. Asi po dvou kilometrech narážíme na zelenou a po ní již neomylně sjíždíme do Revúce.

Den 2.

Sjíždíme do Nižné Revúce a po žluté (8607) odbočujeme doprava na Končitou 1248 m.n.m. Cesta vede pod vlekem, kluci to celkem dávají i když také občas tlačí, ale já jsem tlačil až ke konečné vleku (celou jednu hodinu). Teprve druhý den jsme zjistili, že kopcem se klikatila zemědělská cesta, kterou bylo k výjezdu možno použít. Od konce vleku lze více-méně pokračovat v jízdě, vyjíždíme přes Končitou na Malý Zvolen 1372 m.n.m. a již po hřebeni na Zvolen 1402 m.n.m. Pěkný výhled přes údolí na profil včerejší trasy.

Ze Zvolenu se vydáváme po červené směrem na východ, krásným sjezdem do sedla pod Novou Holou, asi 50 m snášíme a odbočujeme doprava přímo po spádnici hrozným krpálem (Obr.5) do Donoval cca 1000 m.n.m. (Největší sjezd mého života, byl jsem sám na sebe pyšný, že jsem to sjel. Kluci byli u vytržení, turisté v bufíku v Donovalech nám nevěřili, že jsme to sjeli, já jsem si řekl, že jsem dobrej, ale podruhé už bych to nemusel.). Večer jsme to podle vrstevnic spočítali a zjistili jsme, že kotel, kterým jsme sjížděli měl asi 38%ní klesání.

Obr.5	Obr.6

V Donovalech (vypadá to, že středisko prosperuje) jsme dali oběd, zjistili, že v jednom z místních hotelů je bazén (později se to hodilo) a přes údolí se vydali na krátký výšvih do Nízkých Tater. Jeli jsme po červené turistické značce, která byla shodná i se značenou cyklotrasou (Na to, že to byla cyklotrasa, to byl místy docela tvrdý terén). Vyjeli jsme na Kečku 1225 m.n.m. a ze sedla Hadlanka jsme traverzovali (Obr.6) po žluté Kozí chrbát do Hiadelského sedla 1099 m.n.m.. Tam jsme odbočili doleva na modrou a po svážnici svištěli super rychlý sjezd do lázní Koritnica 825 m.n.m.. Pokračovali jsme po silnici na hlavní a z mírného kopce klesali do Liptovské Osady a dále po silnici domů do Revúce

Den 3.

Třetí den se říká, že je kritický, proto jsme jej určili jako odpočinkový. Sedli jsme na motorového oře a vydali se do Malé Fatry. Cílem byl, trochu nadneseně řečeno, přechod Velkého Rozsuťce. Přes Těrchovou jsme dorazili do Štefánové (asi 600 m.n.m.), zde po žluté vyrazili přes Diery, to už byla modrá (docela pěkná trasa, proložena několika řetězy a žebříky (Obr.7), bohužel, protože dost atraktivní, hodně frekventovaná), do sedla mezi Malým a Velkým Rozsuťcem. Tam jsme po červené zdolali horu (1610 m.n.m.) (Obr.8)a po zelené spadli přes hospodu Pod Lampášom (skvělá fazolačka) zpět do Štefánové.

Obr.7	Obr.8

Ačkoliv byla trasa plánována jako odpočinková, přeci jen těch zhruba 1000 výškových metrů překonaných jinak než na kole, se na nás podepsalo. Druhý den jseme se nemohli stehen ani dotknout.

Den 4.

Po ranním problému sejít schody jsme rozhodli, že tento den bude opravdu odpočinkový.

Vyjeli jsme do Vyšné Revúce a pokračovali po silnici třetí třídy (založené Marií Terezií, jako hlavní spojnice mezi Waršavou a Budapeští, a od té doby zřejmě neopravovaná) do sedla Velký Šturec. Kluci se tam odpojili a pokračovali po červené po hřebeni přes Motyčskou horu 1292 m.n.m. (Obr.9) na Zvolen, že si dají ještě jednou sjezd do Donoval.

Obr.9	Obr.10

Já jsem pokračoval po "silnici" do Motyček (623 m.n.m .) a do Donoval přijel po silnici. Milan si sjezd zpestřil projížďkou šípkovým křovím (Obr.10) a Zbynďa důrazně, avšak neúspěšně přemlouval jeden menší modřínek, aby mu uhnul z cesty. Oba však přežili.

Mezitím dorazil i Petr, protože si při odpočinkovém dni dodělal načaté koleno, tak autem, přivezl nám "civil" a po obědě (druhé místo v kopcích, kde se dalo najíst) jsme se šli koupat do bazénu místního hotelu (120,-SK na 1 1 hod) K večeru jsme naložili kola na auto a odjuchali domů.

Den 5.

Využili jsme toho, že Petr byl marod a nechali jsme se odvézt na nejsevernější část Fatry do Lubochni (451 m.n.m.). Lubochňa je pěkné malé lázeňské městečko a je výchozím bodem do Lubochnianské doliny, která dělí od severu k jihu (k vrcholu Ploská) Velkou Fatru na dva hlavní hřebeny. Tou jsme se vydali, pohodovou asfaltkou, která později přešla v cestu pouze zpevněnou, směrem na jih. Asi po jednadvaceti kilometrech jsme vystoupali o 400 m výše a dorazili na konec doliny, k úpatí Ploské.

Tam jsme se měli napojit na žlutou značku. Byl tam trochu zmatek v cestách. Zvolili jsme tu o které jsme si mysleli, že je ta pravá - u rozcestníku po cestě doprava. Asi po třech kilometrech klikatého stoupání a asi 300 výškových metrech, bylo jasné, že to není ona. Nevadí, pokračovali jsme po ní dále, neboť se stočila směrem zpět ke žluté a bohužel začala i klesat, ale bylo jen otázkou času, kdy protne žlutou značku, neb ta vedla kopcem přímo vzhůru. Stalo se. Později jsme vydedukovali, že žlutá opravdu začala dole u rozcestníku, ale vedla proti vrstevnicím přímo vzhůru tam, kde jsme si mysleli, že je velkou vodou utržený kus svahu. Napojili jsme se na žlutou a začalo tlačící martýrium (Obr.11) téměř až na Ploskou.

Obr.11	Obr.12

Dolů jsme jeli stejnou cestou (Obr.12), jako první den nahoru. Na salaši jsme už byli staří známí, otestovali jsme žinčicu (Zbyněk byl nejodvážnější) a spadli jsme, opět po žluté, dolů.

Den 6.

Tentokráte jsme začali po asfaltu. Sjeli jsme asi tři kilometry pod Liptovskou Osadu a odbočili doleva na modrou (číslo trasy 2705) směrem na Vyšné Matejkovo. Byla to také asfaltka, která nás, díky tomu, že na jejím konci bylo vojenské rekreační středisko, zavedla až na hřeben. Cesta byla dlouhá jen osm kilometrů a já ji jel jednu hodinu čistého času se třemi přestávkami. Jet to dolů, bylo by to na zabití. Těsně pod hřebenem jsme modrou opustili a pokračovali k již zmíněnému středisku po silnici s tím, že se nahoře napojíme na zelenou, po ní se dáme kousek na jih ke spojnici zelené a modré. Tam měla dle mapy vyúsťovat i svážnice. Po té jsme chtěli Skalnou dolinou sjet dolů. Marně jsme, jak šakali, jezdili po hřebínku, marně se ptali domorodců - svážnice nebyla. Za to zde byl krásný výhled do Lubochňanské doliny, kde jsme jeli včera. (Obr.13)

Obr.13	Obr.14

Museli jsme tedy pokračovat kolem Skalné Alpy 1483 m.n.m. dál na jih. Cesta to byla krásná, měla však jednu vadu. Oblast Skalné Alpy je chráněna 5. stupněm dle místní škály a podle správce parku, s nímž jsme mluvili na Ostredoku, se tam nesmí snad ani dýchat, natož jezdit na kole. Profičeli jsme krásným traverzem těsně pod vrcholovým hřebenem a pod Rakytovom jsme kola na hřeben asi 150 m vynesli (Obr.14) . Tam už byl rozcestník a po žluté (8603) občas s trialovou vložkou jsme spadli Teplou dolinou do údolí.

author: Milan Panzer sr.

Pokud chcete vložit komentář k této stránce, prosím, vyplňte následující formulář:

Jméno:
Komentář:	Zde můžete napsat Váš komentář. Ukaž emotikony... Skryj emotikony...

Komentáře

anonym (2009-10-27 07:29:26)

:-<

PP (2009-10-08 22:48:16)

Tak ty vosy me fakt neberou...

PP (2009-10-07 09:34:49)

Jaky vosy?

milan starší (2009-10-07 09:23:03)

jo, jo, jen kdyb tam nebyly ty vosy...

Petulka (2009-10-06 22:03:34)

Fakticky suprova dovolena...