Základní informace:
| Co: | Cyklovýlet na jižní Moravu |
| Kde: | Bořetice a okolí |
| Kdy: | 10. - 13.9.2009 |
| Účastníci: | viz. fotodokumentace |
čtvrtek pátek sobota neděle
Letos se konečně zadařilo a podařilo se mi infiltrovat mezi kamarády z Chebu, kteří již nějakou dobu jezdí na cyklovýlety na jižní Moravu za vínem a podobnými laskominami. Protože je znám a vím, že ač ve zralém věku, jsou schopni kdejakého nováčka svými výkony pěkně potrápit, přizval jsem si na pomoc ještě kamarády Wernera a Pavla. V této sestavě jsem si byl přežitím více jist.
Čtvrtek:
Z Chebu jsme vyrazili ve čtvrtek v poledne, navečer jsme dorazili do Bořetic, na další tři dny našeho nového domova.
Nocležna pokřtěna „U padajících klik“ byla na velmi strategickém místě, a to přesně nad sklepem jejího majitele. Sice jsme se z ní (a do ní) dostávali jako po překážkové dráze, ale protože se to všem vždy povedlo, bylo to důkazem toho, že všichni účastníci zájezdu byli plni fyzických i duševních sil ve všech fázích dne, večera, noci a někteří i rána.
Večer jsme plni očekávání, teď mluvím sám za sebe, neb jsem byl v podobném zařízení teprve podruhé v životě, spadli do sklepa za účelem restaurování těla po náročné cestě. K tomuto úkonu nám měl dopomoci burčáček vlastní produkce v barvě bílé i červené. Nutno podotknouti, že se mu to povedlo, samozřejmě že za pomoci i dalších pochutin, jako uzeného bůčku, klobásek a podobných produktů nezdravé výživy, avšak o to znamenitější chuti.
Pátek:
Ráno na nás čekal Vlastík s první jím vybranou trasou.
Sice jsme se ve skutečnosti trochu odchýlili od deklarovaného itineráře, ale improvizace je silnou zbraní národa českého a Vlastík se ukázal býti vlastencem (alespoň doufám, neb dle jména si nejsem úplně jist). Na tomto výletu dostal také Werner novou indiánskou přezdívku „Ten kdo vždy ví, kde je“. Popisovat trasu nemá cenu, neboť je zdokumentována zde. Pakliže to někomu nahlásí, že nemá nainstalované GoogleEarth, může to udělat na tomto odkazu.
Jak jsem se již zmiňoval, nebudu tentokráte popisovat trasy, snad jen vypíchnu několik svých postřehů ze dne.
První co nemohu nezmínit je fakt, že jsme byli ubytováni ve Svobodné spolkové republice Kraví hora. Spolkové proto, že ji tvoří územní celky Hliníky, Horní a Dolní Freid a Zahraničí. Byla založena 12. 11. 2000 přímou volbou jednotlivých představitelů republiky. Vydala své pasy, poštovní známky, má svou měnu, vlajku, znak a podobně.
Po cestě mi zaujaly malebné sklepy ve Vrbici, kam jsme se pak ještě v sobotu vrátili.
Samozřejmě návštěvy vinných sklípků.
Musím přiznat, že jsem ještě v životě na vlastní oči neviděl cibulové, rajčatové nebo okurkové pole. Tady jo.
Už při příjezdu autobusem do této oblasti mě zaujala architektura nového kostela v Hustopečích. Podobný moderní kostel byl i v Moravském Žižkově.
Večer na nás ve sklepě čekala pečená prasečí prdelka, v kombinaci s modrou rulandou, která se též podávala, se stala téměř božskou manou. Do lepší řitě jsem v životě ještě nekousal!
Po zrestaurování těla pak nastalo restaurování duše, u kterého byli vůdčími osobnostmi Láďa s Vencou. Během několika jimi vyprodukovanými písněmi se přestěhoval skoro celý sklep do naší části a pěl i tančil s námi.
Po pátečním večeru se proslavil, tedy jenom mezi námi, Pavel, když prohlásil: „Jsem docela rád, že jim stačím přes den (myslel tím chebáky), ale večer na ně nemám!“
Profil etapy:
Sobota:
Opět pár postřehů:
Větrný mlýn nad Klobouky
Velmi silný zážitek z neuvěřitelného nadšení deseti dnes již starců, kteří se rozhodli, že zrekonstruují válkou zničenou dominantu, která od nepanšti stála nad městem. Jak se rozhodli, tak i učinili a dnes jsme mohli vidět funkční větrný mlýn s veškerým vnitřním vybavením. Bez jakýchkoliv klišé – klobouk dolů před Klobůckými.
Vinařství Pavel a Radim Stávkovi
Po četných návštěvách klasických sklípků vinařů se nám povedlo nakouknout i do vinařství, které používá modernější technologické vybavení. Zastavili jsme se zde původně jen na doplnění vypocených tekutin, protože do večerního programu zbyla ještě nějaká ta chvilka a vyklubala se z toho kompletní prohlídka vinařství s odborným výkladem a degustací jejich produkce na závěr. Opět velký dojem z mé strany, relativně mladí kluci (bratři) vedou relativně mladou firmu, ovšem postavenou na dlouholetých zkušenostech jejich děda. Všude čisto až sterilno, nová budova, nový sklep, nové vybavení, posezení pro asi 50 lidí, výborné víno a úžasná vstřícnost. Perfektní tečka za druhým výletem.
Lyžařská vlek ve výšce necelých 200 m n.m.. A sdělení že místní lyžařská škola má asi 600 žáků!
Večer byla plánována návštěva Vrbic, kde bylo „Zatloukání hory“. To je hodně starý rituál, od kterého nikdo, krom žen v požehnaném stavu a nemocných, nesmí chodit, pod pohrůžkou trestu, do hory/vinice až do vinobraní.
Připomnělo mi to knihu o historii vinařství u nás, kterou jsem kdysi četl, a kde jsem doslova žasl, jak dokonalý systém prakticky od středověku v tomto oboru nastolen byl. (něco málo z tohoto tématu můžete najit zde)
Pak následovala veselice pod širým nebem s cimbálovou a další folklórní představení.
Večer jsme se pak skoro všichni sešli v náčelnickém stanu, kde jsme opět za Láďovi hudební asistence řádně potrápili hlasivky a chuťové pohárky mokem to lahodným.
Profil etapy:
Neděle:
Ráno rychle zajeli do sousedních Němčiček, do včera navštíveného vinařství, abychom si odnesli nějakou tu připomínku tohoto perfektního výletu na domů a jelikož jsme byli v Modrých horách – na Moravě prý nejlepší poloze pro pěstování červených/modrých odrůd, šli jsme převážně do něj. Jako třešnička na dortu pak byl objev fortifikovaného likérového vína Malvajs
Následoval přesun po ose směr Hustopeče zpestřený krmením labutí u trochu odlehlejšího rybníku…
V Hustopečích byla pauza na oběd a letmou prohlídku města, kde mi, jak jsem již v úvodu psal, zaujala stavba moderního kostela, do jehož celku velmi dobře zapadaly prvky klasické gotické architektury.
No a pak už jen cca 300km drncání po dálnici a za chvíli jsme byli zase doma.
Profil etapy:
Co říci na závěr. Super akce s naprosto pohodovými lidičkami (i ženský byly v neuvěřitelné pohodě, i když jsme se, trochu zabloudivše, prodírali křovím a trním tam a ještě zpět), počasí jako na objednávku, organizace (cíleně zapomínám na sobotu večer) perfektní…. Takže Venco, Vlastíku a všichni – díky!!
